Odpověď na kritiku mé knihy o českém fašismu.

Napsal: Milan Nakonečný

Pan Pavel Baloun se na konci své kritiky mé knihy o českém fašismu (viz zde) dušuje: „Věřte nebo nevěřte, ale k dílu jsem se snažil přistupovat s nezaujatým pohledem spíše jako laický badatel a nikoli jako historik-profesionál…“. Tak tedy nevěřte, pokusím se dále ukázat, že pravdou je jen druhá část tohoto jeho výroku, totiž že v jeho recenzi skutečně nelze spatřovat historika-profesionála. Nicméně mu děkuji, že upozornil na několik věcných chyb, které se v knize vyskytly.

Nepochybuji o jeho rozsáhlých znalostech, pochybuji jen o objektivitě jeho kritiky mé knihy a pokusím se dále prokázat, že to tak je. K „faktografickým chybám“ v mé knize počítá také v knize uvedené soudy, což znamená, že nerozlišuje mezi fakty a jejich hodnocením a hypotézami a že moje „omyly“ jsou jeho „pravdy“ podle předem dané šablony pro ideové hodnocení historických událostí. Takže elaborát p. Balouna není nezaujatá kritika v pravém slova smyslu, ale spíše kádrový posudek a jeho výroky, že jsem „poskytl texty i několika zcela zřejmě nacionalistickým skupinám“, jakož i náznak, že mé texty mohou sloužit extrémním politickým organizacím, to už je téměř na úrovni udavačství. Současně toto jeho zjištění, uvedené již jako třetí věta na začátku jeho „recenze“, svědčí o tom, z jakých pozic je jeho „kritika“ vedena – je to pozice důsledného odpůrce českého nacionalismu, dřívějšího i novodobého, na což má nepochybně právo.

Avšak začněme s „faktografickými chybami“, které jsou, podle mého názoru, sporné. Stranou ponechám jeho napomenutí, že jsem si „nevzal téměř nic k srdci“ z čeho jsem byl, spíše napomenut než poučen, v kritice mé knihy Vlajka; „ba naopak“ jsem se „uzavřel do vlastní ulity“. To je dobrý postřeh a jen podotýkám, že je lepší být ve vlastní ulitě, než ve slepované ulitě těch druhých, v ulitě pečlivě proplachované staronovými otřelými frázemi od zahnívajících zbytků marxismu-leninismu.

Tak především si p. Baloun po „nepříliš příjemném úvodním seznámení“ s mou knihou o českém fašismu, „zalistoval na konec knihy, hledaje seznam literatury a archivních pramenů či dokonce poznámkový aparát“ a „výsledek ho zklamal“. Avšak kniha, označená jejím autorem jako literatura faktu, takový seznam mít nemusí, jak by snadno zjistil, kdyby si např. zalistoval i v knize Klimka A., Hofmana P. Vítěz, který prohrál, 1995 (o gen. Gajdovi), nebo v knize Moulis M.: Vzestup a pád generála Gajdy, 2000, v nichž nejsou uvedeny žádné konkrétní prameny a přesto čtenář věří ujištění autorů první shora uvedené knihy, že pracovali s archivními prameny a nepochybuje z obsahu druhé, shora uvedené knihy, že tak činil i M. Moulis. Přesto jsem dostatek některých pramenů, archivních i jiných, uvedl a to zejména proto, abych doložil určité pasáže, které pokládám za klíčové a z nichž některé obsahovaly skutečnosti, které nebyly v dosavadních publikacích o českém fašismu uváděny. Z obsahu mé knihy její čtenář snadno pozná, že jsem s archivními materiály v dostatečném množství pracoval. Nicméně p. Baloun vystopoval, že jsem v několika archivech určitě nebyl, protože bych se nemohl dopustit určitých chyb. Vypadá to, že p. Baloun není jen profesionální historik, ale že je možná také jen neprofesionální, skromně se prezentující jasnovidec nebo stopař.

Některé mé „faktografické chyby“ a „omyly“ pramení ovšem z toho, že pan recenzent četl předmětnou knihu jen velmi zběžně: tak např. uvádí, že jsem „se zapomněl zmínit“ o „italské agresi v Habeši či o napadení Albánie“, ačkoli právě o tom píši na str. 31 dole mé knihy. V dalším sledování mých „chyb“, považuje p. Baloun mou tezi o „bezmezném korupčnictví politických partají“ spíše než za omyl, za pomluvu. K tomu ovšem není co dodat. Věcnou chybou je prý také mé tvrzení, že Masaryk „inicioval založení Československé církve“; naopak, soudí recenzent, „Masaryk se v soukromí vyjádřil k podpoře této církve negativně“, odvolávaje se na jistou pasáž ze XIII. sv. Velkých dějin Zemí koruny české. Nicméně J. Kubalík (České křesťanství, 1947; s. 190) soudí jinak. Následují výtky špatného datování vzniku českého „fašistického nacionalismu“, neboť jsem si „neprostudoval dostatečné množství archivních materiálů“; první skupiny vznikaly již v r. 1921, nikoli až v r. 1922, jak tvrdím já. Další lapsus recenzenta, neboť na inkriminované straně mé knihy (s. 40, kterou sám uvádí), o vzniku Národního hnutí v r. 1921 cituji E. Fargašovou (1989). Proti mé tezi, že „ve dvacátých letech tento (rozumí se český fašistický, pozn. M.N.) antisemitismus zeslábl“, se p. Baloun „ohrazuje“ odvoláním se na jakési články tehdejšího předsedy hnutí Červenobílých z března a dubna r.1923. Avšak na str. 52 a násl. mé knihy uvádím obsáhlé prohlášení „červenobílých“ z r. 1922, kde není ani stopy po antisemitismu, což je rozhodující ve srovnání s míněním jedince; toto prohlášení má ostatně název „Co chceme“. Dále recenzent odmítá můj výrok, že „Národní hnutí mělo nejvíce příznivců v Praze mezi studenty“, odvolává se však opět nekonkrétně na „množství archivních pramenů i dobového tisku“, které to prý dokazují. Neznám archivní ani tiskový dokument, který by toto tvrzení podporoval. Rozhodně však oponuji námitkám recenzenta vůči mým poznámkám o „hradní politice vůči Slovensku“, které zakládá na tom, že „Masaryk nemohl libovolně zasahovat do Ministerstva pro správu Slovenska“; je známo, že Masaryk mohl a také zasahoval téměř do všeho, co se týkalo státní politiky (viz dokument, který uvádím na s. 363 pod čarou).

Následuje řada mých dalších „faktografických chyb“, „nepřesností“ či „neúplných pravd“: „v líčení vývoje červenobílých“ vůbec nezmiňuji spory, které zde „vznikly v polovině roku 1923 a vyvrcholily de facto rozpadem“ tohoto hnutí. Na jeho nejednotnost a vnitřní spory jsem však ve své knize poukázal na několika místech. V další výtce, týkající se prvního použití slova fašismus, recenzent nesouhlasí s tím, že k tomu fašisté byli, jak uvádím já, dotlačeni komunisty, sociálními a národními demokraty, ale že toto slovo bylo použito poprvé „zcela dobrovolně a bez nátlaku“; poprvé možná, ale potom byly tendence nahradit toto „cizí slovo“ termínem, které by bylo lidem bližší (viz s. 46 mé knihy). Mojí další faktografickou chybou je záměna křestního jména a titulu u jednoho významného představitele českého nacionalismu dvacátých let, pokud nejde o dvě různé osoby: recenzent tvrdí, že Skála nebyl Jakub a MUDr, nýbrž Julius a JUDr. Nejasné je prý jméno JUDr. Jaroslav Červenka, které má podle recenzenta dvě varianty – ale nechápu, co má proti mému Červenkovi, kterého uvádím jako autora článku z Fašistické pravdy z 28. ledna 1928, což si mohl snadno ověřit, kdyby se stejně plně, jako se věnuje archivům, věnoval i dobovému tisku. Přijímám však jeho upozornění na to, že Švejcarův list se nejmenoval Stráž, nýbrž Na stráž.

Stranou ponechávám výrony autorovy nelibosti nad mými „glosami“, v nichž se pokouším o srovnávání politických poměrů první republiky s politickými poměry republiky současné. Má to několikerou funkci: jednak to názorně ilustruje např. skutečnost, že se často více prosazovaly zájmy politických stran, než skutečná demokracie, tj. vůle lidu a jednak to umožňuje srovnání – dnes je to mnohem horší.

Dále recenzent upozorňuje na můj omyl v datování vzniku polovojenských fašistických organizací, neboť „oddíly Omladiny poprvé vznikly v únoru 1924 u plzeňské odbočky Národního hnutí“, odkud je převzala organizace Českoslovenští fašisté-Národní hnutí obrodné. Nepopírám, že tomu tak mohlo být, ale mám výhrady vůči výtkám o nepřesném datování vzniku různých fašistických skupin, protože je zcela nejednotné i v archivních materiálech zhotovených obvykle různými tehdejšími experty pro různé účely (s datováním, které uvádí recenzent, se rozcházím o jeden rok). V přehledu jsem vypustil nejen Rodobranu, jak na to upozorňuje recenzent, ale i další nevýznamné fašistické skupinky, neboť má kniha není encyklopedií českých fašistických polovojenských a jiných organizací.

Po odsouzení mých „faktografických omylů“ a „chyb“, což kromě sporného, výše uvedeného datování, je možná chybně uvedený Skála a neúplný název časopisu Stráž (má být Na stráž), se p. Baloun, nepochybně s chutí pouští, kromě několika dalších „výhrad“, do urputného rozbíjení „mých pravd“. Z těch výhrad to má být především má „bagatelizace“ významu fašistických polovojenských skupin, ačkoli tuto bagatelizaci provedl již přede mnou major generálního štábu K. Knížka r. 1931 ve svém posudku o jedné takové skupině pro Krajský soud trestní v Praze, když napsal: „Nemohu považovati tuto organizaci za schopnou nějaké vážné akce, ba nějaké akce vůbec…považuji celou věc za dětinskou hru na vojáky…vše svědčí o diletantismu“ (s. 92 mé knihy). Nicméně pro p. Balouna je to další konstatování, že jsem nestudoval archivy, neboť bych se z Archivu Kanceláře prezidenta republiky dozvěděl, že tyto polovojenské skupiny, tvořené většinou mládeží a nazývané Omladina a později Junák, měly vypracovaný „pevný až vojenský řád“ a „dokonce i cvičný organizační řád“. Zděšen recenzentovou naivitou omezím se na pouhé zjištění, že od organizačního a cvičebního řádu k praxi a k bojové způsobilosti je ještě dlouhá cesta. Existuje však o rok starší důvěrná zpráva pro Státní zastupitelství, opírající se ovšem o nepochybně účelové „informace“ policejních agentů, nasazených do fašistických organizací (jak to vyplývá ze seznamu informátorů); aby mohl být zakázán, je Junák označován za organizaci, připravující se na zřízení fašistické diktatury.

Recenzentovi se však především nelíbí, že z mé „knihy přímo čiší velmi kritický úhel pohledu na osobu T.G. Masaryka, jeho filosofii, postavu E. Beneše a prvorepublikový politický systém“. Tady se zase recenzent ve svých výtkách uchyluje k polopravdám a ke svému oblíbenému černo-bílému myšlení. Mám velmi kritický pohled na Masaryka i Beneše a nehodlám tu opakovat proč, píši o tom podrobně v předmětné knize i jinde. Avšak hájil jsem oba, zvláště Masaryka, proti surovým útokům českých fašistů. Pokládám politický mýtus „tatíčka“ a zejména „prezidenta Budovatele“ za jeden z nejtrapnějších mýtů české historie a věřím, že se časem najde více těch, jako byl významný česko-americký historik J. Kalvoda a další, kteří podstatu tohoto mýtus odhalí úplněji, než to učinili jiní již v období rozkvětu těchto mýtů.

Smysl p. Balouna pro nepodstatné detaily vrcholí v jeho zjištění, že vztah mezi českými fašisty a komunisty nebyl jen nepřátelský, neboť „během jedné stávky dělníků na Strakonicku“ byl mezi fašisty a komunisty předem dohodnut společný postup. O tom opět nepochybuji, možná že tomu tak bylo i v jiné vísce a jinde než na Strakonicku. Naštěstí jsme byli ušetřeni toho, že p. Baloun nevytáhl z nějakého farní matriky, také jako důkaz přátelství přímo intimního, ještě nějaký ten záznam o manželství mezi fašistou a komunistkou nebo naopak.

Mou další faktografickou chybou má být záměna prvního náměstka starosty, fašisty Emila Pisingera, s nefašistickým starostou v Týně nad Vltavou. Připouštím, že starosta v Týně nad Vltavou nebyl fašista, ale nejde o Pisingera, jehož osudy dobře znám. Nemohu však přijmout tvrzení recenzenta, že příčiny „Židenického puče“ jsou vcelku známy. Znám je pouze detailní průběh přepadení kasáren v Brně-Židenicích fašistickými bojůvkami a některé fáze jeho přípravy, ale kdo byl skutečným původcem této akce a další její okolnosti rozhodně spolehlivě známy nejsou. Spolehlivě to bylo známo jen marxisticko-leninským ideologům historického materialismu, pro něž to ovšem nemohl být nikdo jiný než gen. Gajda.

Stejně nepřijatelná je pro mne recenzentova interpretace insigniády. Kniha tehdejšího rektora UK Karla Domina Můj rektorský rok (1934), která se z velké části k insigniádě vztahuje, skutečně od p. Balouna „nepotřebuje dalšího komentáře“, protože je to kniha přesvědčeného a hrdého národovce, který měl navíc smysl pro spravedlnost, a to všechno jsou ovšem, pro historiky-ideology typu p. Balouna vlastnosti u „nacionalistů“ nevídané. Za „urážku některých významných odbojářských osobností“ a to zejména pozdějšího významného představitele protinacistického odboje, gen. O. Eliáše, považuje recenzent mou poznámku na str. 162 mé knihy, která se týká schůzky předních politiků v bytě dr. Černého, den před okupací. P. Baloun si mohl ušetřit další vlastní faktografický omyl, kdyby věděl, že nešlo o schůzi vlády, nýbrž o schůzi předsednictva Strany národní jednoty, ve kterém žádní budoucí odbojáři nebyli (viz Hájek M. Od Mnichova k 15. březnu, 1959, s. 117). Naprosto smyšlené je recenzentovo tvrzení, že také v mé knize o českém fašismu „zdůrazňuji úplnou diskontinuitu mezi fašistickými organizacemi v době první a druhé republiky na straně jedné a v Protektorátu Čechy a Morava na straně druhé“, aniž konkretizuje, v čem tato mnou zdůrazňovaná diskontinuita spočívá. V obou výše uvedených etapách vývoje usilovali čeští fašisté o dosažení moci zavrženíhodnými prostředky, které se lišily jen okolnostmi, které doba nabízela, např. za okupace to byla kolaborace s nepřítelem českého národa, kterou si měli někteří fašisté a fašistické skupiny získat důvěru okupantů a zásluhy, umožňující, aby jim byla předána moc.

Mne velmi pobuřuje poznámka p. Balouna, že znovu hájím „tezi o nevinnosti Radoly Gajdy“. Je příznačné pro kolaborantství mnoha českých historiků s minulým režimem, že ti, kteří se zabývali problematikou českého fašismu, omílali nechutné fráze o Gajdově spiklenectví, zradě, „nepěkné povaze“ a zejména o mocenských motivech jeho činnosti, aspiracích na diktátorství a nezastavujíce se ani před jeho slavnou legionářskou minulostí, nepojali ho ani do seznamu „hrdinů od Zborova“ a snažili se ho vyloučit z našich dějin vůbec. A musel to být až zahraniční historik, který poprvé upozornil (nehledě na brožurky několika Gajdových obhájců) na to, že odsouzení Gajdy byl hanebný politický komplot usilující o jeho existenční likvidaci. Gajda legionářský hrdina a Gajda vůdce fašistů jsou spojité nádoby; do náruče fašismu vehnala Gajdu především dehonestace jeho vojácké cti, když byl neprávem obviněn ze špionáže pro bolševiky, z přípravy státního převratu a že to byla, jak se posléze ukázalo, špinavá smyšlenka, na níž se podílela nejvyšší místa.

Podle recenzenta by se „zbytečné hodnotící soudy“ v „knize s ambicí zařadit se mezi literaturu faktu“ „neměly objevovat“. S podivem musím konstatovat, že p. Baloun až na konci svého kádrového posudku mé osoby, který označuje jako knižní recenzi, zjišťuje, že má kniha představuje literaturu faktu, ačkoli ji dosud „recenzoval“ jako ambiciózní vědecké dílo. Jsem rád, že mi lze odpustit „drobné faktografické chyby“ (druhu místo Jakub Julius, místo Stráž Na stráž a záměnu dvou starostů), které nebagatelizuji, ale recenzentovi šlo, jak píše, především o to, „co přehlédnout a odpustit nelze“ a to jsou mé „mylné až demagogické soudy“ a to tím spíše, že jsem si z kritiky mé knihy Vlajka českými historiky nevzal „ponaučení“ – chválabohu nevzal. A doporučuje-li p. Baloun na konci svého posudku potenciálním zájemcům o mou knihu, aby se jí „velkým obloukem vyhnuli“, mohu ho ujistit, že bez nároků na honorář, doporučil mou knihu těm potenciálních čtenářům, kteří smýšlejí o české minulosti a současnosti stejně kriticky jako já a o ty mi jde. Nenašel-li recenzent v mé knize téměř žádný faktografický přínos k dosavadním pojednáním o českém fašismu, věřím, že jej tam najdou ti, kdož si mou knihu přečtou bez apriorně averzivní ideové zaujatosti, což se p. Balounovi nepodařilo.

You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 . You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.