Tento článek je odpovědí na otázky některých čtenářů serveru AlterMedia ČR, kteří mě žádali o vysvětlení určitých myšlenek popsaných v komentáři o mojí přednášce Dr. Saleh v Praze, který na AlterMediích vyšel. Samozřejmě prostor jednoho článku nebude dostatečným místem na vysvětlení takového komplikovaného a rozsáhlého tématu, ale o stručný nástin se pokusím. Pro zájemce doporučuji například moje knihy, kde jsem podrobně danou problematiku vysvětlil.

Ideologie sionistů se zakládá na tzv. „historickém právu Židů ve staré biblické vlasti, zvané Izrael“. Toto právo vychází z několika mýtů, dle kterých:
Všichni dnešní Židé tvoří jeden národ. Tento národ pochází z jednoho rodu, rodu Izraele, z něhož pochází Jakub, syn Izáka, syn Abraháma, jak je uvedeno v Bibli ve Starém zákoně. Starý zákon podle nich není jen teologická, ale i historická kniha, která věrně popisuje slavnou historii velkého izraelského národa. Izraelský národ byl Bohem vyvolený a za pomoci Boha a s božím požehnáním založil v Palestině i mimo ni velké království, Davidovo a Šalamounovo, a to po vyhubení původního obyvatelstva. Izraelský národ byl podle něj ze staré vlasti násilně vyhnán a dlouhé roky žije ve vyhnanství mezi ostatními národy.
Sionisti dále prohlašují, že dnešní Židé jsou potomky izraelského biblického národa a jako takoví mají historické právo na návrat do svojí vlasti. Cílem sionistické politiky v rámci pragmatických možností zůstává „navrácení biblického izraelského státu až k biblickým hranicím“. Podle sionistické terminologie území izraelského státu zahrnuje celý Sinajský poloostrov, oblast severního Egypta s Káhirou a okolím, celé Jordánsko, velkou část Saúdské Arábie a Iráku, celý Kuvajt, Libanon, Sýrii, velkou část Turecka až k jezeru Fan a celý kyperský ostrov. Vrácení těchto území Židům je svatým posláním a splněním božského odkazu. Bůh udělá všechno, aby Židům tento svatý cíl umožnil realizovat.
Ve svých knihách jsem podal jasné důkazy o chazarském, nesemitském původu většiny aškenázských anebo východoevropských Židů, kteří dnes tvoří většinu světové židovské populace. Dnešní východoevropští židé jsou z většiny chazarského původu, nejsou semiti, a ke staré Palestině nemají žádný etnický ani antropologický vztah. Tento fakt najdeme v mnohých historických dokumentech a v samotné židovské encyklopedii. Proto ani Sharon ani ostatní sionističtí pohlaváři nemají v historické Palestině žádné předky a nemají žádný etnický ani antropologický vztah s národy staré Palestiny a Blízkého východu.
Kromě toho je z historických dokumentů jasné, že mnoho různých etnických a národnostních skupin, které nemají žádný etnický ani historický vztah s Palestinou, také po stovky let konvertovalo na judaismus. Například kolem roku 510 konvertovaly na židovskou víru tisíce občanů perského impéria ve 127 provinciích od Indie až po Atlantický oceán. Většina z nich konvertovala na židovství ze strachu před vlivem Židů, který byl v tehdejším perském impériu dost značný. Jak je známo, obyvatelé těchto provincií nebyli v žádném případě semity a neměli s Palestinou nic společného. Podobně se stalo v mnohých částech Evropy, Afriky a latinské Ameriky.
Z toho všeho vyplývá, že pověst o jednotném židovském národě, který má kořeny v biblické nebo historické Palestině, zůstává pověstí. Některé společné rysy Židů jsou následkem dlouholetého dobrovolného uzavření v ghettech a odmítaní jakékoliv asimilace. Převážná většina dnešních Židů v žádném případě není potomkem nikoho z národů staré Palestiny a není ani semitická. Izraelský spisovatel a novinář Israel Shamír potvrdil tento fakt prohlášením, že dnešní Židé jsou smíšeného původu, s významným elementem Turků, Chazarů, jižních Slovanů a pobaltských slovanských plemen.
Historické skutečnosti byly záměrně zfalšovány, aby cizí nárokovatel a podvodník zdědil to, na co neměl nárok, a pravý dědic ztratil na svoje dědictví právo.
Historická Palestina nebyla nikdy jednotná. Společně tu existovalo více městských států a útvarů odlišných etnických skupin. V Palestině žily a přes její území prošly semitské kmeny jako Kanaáni, Asyřané, Féničané, Egypťané, Arabové a nesemitské jako Filištíni, Chetité, Římané a jiní. Muslimští Arabové nepřišli v šestém století do prázdné, ale do obydlené Palestiny. Usadili se v ní, mísili se s původními obyvateli a asimilovali se.
Muslimští Arabové dali Palestincům arabský jazyk, který byl velmi blízký aramejštině, jazyku původních Palestinců, a dali jim také islám, na který velká část Palestinců konvertovala. Mnoho etnických skupin, stejně jako v řadě jiných zemí, se během dlouhé historie v Palestině etablovalo, asimilovalo a vytvořilo dnešní palestinský lid. Palestinci jsou muslimové i křesťané, a máme mnoho palestinských rodin, které se skládají ze dvou vyznání, muslimského i křesťanského.
V historii se Palestina nazývala různými jmény. Nejznámější byl název Kanaán neboli země Kanaánů, jak byla uváděna v egyptských dokumentech. Pod jménem Palestina je známá od asyrské obdoby. Sám řecký historik Hérodot používal toto jméno a pod tímto jménem ji známe i v moderní době.
Historická Palestina se nikdy v historii nejmenovala Izrael a kromě Bible žádný historický dokument tento název pro Palestinu neuvádí. Sám velký řecký historik Hérodot nebo Hérodotos (pravděpodobně 485-430 p.n.l.) navštívil Egypt, Sýrii, Palestinu a Babel a v jeho Historii nenajdeme ani jedinou zmínku o Izraeli, izraelitech, Židech nebo Hebrejcích. Ve druhé části své knihy popsal obřízku a národy, které obřízku v tehdejší době praktikovaly. Hérodot se o izraelitech, Židech ani Hebrejcích nezmínil ani v poznámce o obřízkách (kterou dnešní Židé praktikují). Kdyby takové národy v této době existovaly, určitě by se o nich velký historik Hérodot aspoň několika slovy zmínil, ale jak vidíte, nestalo se tak.
Dnes takoví seriozní historici, jako je K. Whitelam, T. Tomson, N. Lemke, Giovani Gabrini, F. Davis, Ingrid Helm, Z. Muna, M. Prior, A Alkalý a mnoho jiných došli k přesvědčení, že obraz starého Izraele popsaný v Bibli není nic jiného než pouhá fantazie. Podle nich dnes můžeme s jistotou říct, že vymyšlená a zfabrikovaná minulost biblického Izraele nemá legitimitu. Co bylo ještě nedávno jen podezřením, je dnes ve světle vědeckých faktů jisté, totiž že biblický Izrael a jeho království jsou fantazie a ve skutečnosti nikdy neexistovaly. K této skupině se v poslední době připojil i izraelský archeolog I. Finkelstein, který došel k přesvědčení, že všechno, co ho židovští historici učili, bylo lež a klam.
Seriozní historici stále opakují to, co už několikrát prohlásili ve svých knihách a publikacích, totiž že Bible není historická kniha a v žádném případě ji nemůžeme používat jako historický zdroj. Tvrdí: „Použití Bible jako historického zdroje způsobilo velké škody nejen pro palestinskou historii, ale i pro Bibli samotnou, protože pisatelé Bible nechtěli psát historii, ale naučnou teologickou literaturu.“ Dnes panuje mezi seriozními historiky velká shoda v tom, že všechny příběhy Pentateuchu, příběhy o králích Davidovi a Šalamounovi, jsou pouhá fantazie, nemají s historií nic společného a nikdy ve skutečnosti neexistovaly. Málokterý historik dnes tvrdí opak a málokdo o tom diskutuje. Nebyla to chyba Bible, ale chyba interpretů biblického textu.
„Izrael” v bibli je symbolem střetu božské vůle s lidskou. Tento střet se opakuje v celém biblickém textu. Bůh vybírá Izrael jako svého oblíbeného syna a potom toho lituje a za zradu jej potrestá. Tento příběh ukazuje, že dobro a zlo určí bůh a ne člověk a jedině bůh určí, co je dobré a co je zlé. Člověk pak má poslouchat boží slova a konat podle nich a ne podle svého přání. Je to příběh boje mezi vírou a nevírou, mezi pochvalou a trestem. Biblický Izrael není historickým ale teo­logický symbolem minulosti, neúspěchu a ztracení, který se později očistí utrpením během neskutečného, ale teologického a ideologického „babylonského vyhnanství” a vrátí se jako novorozený, očištěný a bohu poslušný.
Historické výrazy Judejec a Judejci jsou odvozeny od slova Judea. Judea je název geografické oblasti v historické Palestině, stejně jako Samarie a Galileje a jiné oblasti v Palestině. Judejci byli obyvatelé judejských vrchů, které byly obývány v polovině devátého století před n.l. Nebyl to v žádném případě název etnické, národnostní nebo náboženské skupiny. Je to podobný název jako třeba Záhoráci, kteří jsou obyvateli Záhoří. Tento název nemá žádný etnický ani náboženský význam. Ježíš Kristus byl Judejcem a nebo Palestincem z Judeje, a v žádném případě nebyl Židem. Slova Žid a židovstvo nebyly v době Ježíše Krista ještě vůbec známé, v žádné podobě. To, že názvy Žid, Židé nebo judaista, judaisti mají dnes stejný význam jako Judejec a Judejci, je do povědomí lidí záměrně vštěpované.
Judejec, judaista nebo Žid v dnešní formě se objevili v překladech Bible a jiných dokumentech, nikdy v originálních jazycích. Proto je velký rozdíl mezi čtením Bible a jiných starých dokumentů v původních jazycích a jejich čtením v překladech. Překlady těchto dokumentů byly ideologizovány tak, aby vyhověly sionistickým záměrům. Názvy judaismus, judaista, Žid, Židé se potom rozšířily v západní a světové literatuře.
Nejen historie ale i památky Palestiny byly mnohokrát zfalšovány, aby sloužily záměrům kolonialistů a sionistů. Dokumenty byly zfalšovány nebo násilně překrouceny tak, aby vypovídaly něco, co v nich ve skutečnosti není. Pro ilustraci uvedeme některé příklady.
Josefius Flavios, který žil 37-100 našeho letopočtu, napsal knihu o válkách v Judeji, ale v překladech byla kniha nazývána „Židovské války“ a Flavia označili za židovského historika. Přitom sám Flavios se nikdy ve svých knihách ani ve svém životopisu „Vita“ nepředstavoval jako Žid. Tvrdil o sobě, že pochází z Jeruzaléma z rodiny rabínských farizejů.
V dokumentu z Tal El-Amarny v Egyptě pod číslem No 190- EA najdeme dopis jakéhosi vládce v Palestině jménem Abdo Hafa ze čtrnáctého století před n. l. adresovaný egyptskému faraónovi. V dopise kromě jiného píše, že lid Chabíro ohrožuje královské území a žádá od faraóna pomoc. Název Chabíro se vyskytuje ve starých dokumentech Středního východu i v různých formách, jako je Chafíro nebo Abíro a znamenají banditi anebo tlupy. Překladatelé název Chabíro změnili na „Hebrejci“ a později na „Židy“. Například í takový seriozní historik jako je J. Breasted v své knize „Ancient Records“ píše pod obrazem zmíněného dokumentu následovně: „ Dopis vládce… ve kterém informuje svého pána o útoku Židů na Palestinu“.
Skutečnost, že mnoho historických dokumentů bylo zfalšovaných, donutila nové historiky, aby se znovu vrátili k důkladnému čtení starých dokumentů na základě nových poznatků, a nezávisle na biblickém textu. Dnes, ve světle nových objevů, začala obroda historického příběhu celé Palestiny. Historie Palestiny se už nedá napsat na základě politických zájmů jedné skupiny, ale na základě historických procesů všech obyvatel Palestiny, kteří během dlouhé historie Palestinu obývali.
Historie se v žádném případě nesmí interpretovat ve prospěch politických zájmů dnešních prosionistických skupin. Nesmíme se dívat na minulost Palestiny skrze hledisko dnešních koloniálních zájmů sionistů.

dr. Nidal Saleh