Miroslav Dolejší se narodil 20. listopadu 1931 ve Velkém Přítočně u Kladna. V roce 1951 byl vyloučen ze studií a za trest byl poslán do uhelných dolů, protože v místní klubovně ČSM demonstrativně vyvěsil britskou vlajku. Téhož roku navázal kontakt se skupinou národně demokratického odboje. V roce 1951 zatkla M. Dolejšího StB a po 15 měsících vyšetřovací vazby byl odsouzen státním soudem v Praze ke 23 rokům vězení za údajnou špionáž. Od svého zatčení byl bestiálně týrán a mučen. Do svého propuštění na základě amnestie prezidenta Novotného v roce 1960 prošel osmi věznicemi a uranovými lágrami.
V roce 1964 se oženil a v roce 1968 se manželům Dolejším narodil syn. Po sovětské okupaci byl v roce 1969 propuštěn ze zaměstnání pro svoji činnost v K – 231. Půl roku marně sháněl místo, pak z “protekce“ začal fárat při stavbě pražského metra. Když v páté pětiletce začali do Československa dovážet panelárny pro montáž beze skládek, bylo nutné naprogramovat výrobu a řídit ji počítačem. Pro znalost počítačové problematiky se na M. Dolejšího obrátili známí a fiktivně ho zaměstnávali v jednom družstvu. M. Dolejší k sobě přibral pár bývalých spoluvězňů, které znal z “basaprojektů“ (pozn. basaprojekt na Pankráci bylo zařízení ministerstva vnitra, kde vězni s technickým vzděláním pracovali na projektech pro národní podniky). Později se stal vedoucím výpočetního střediska. V roce 1975 na požádání svého známého novináře napsal studii o počítačových systémech. Věcné informace byly kompiláty ze všeobecně přístupných a veřejných přednášek, ale přesto je 14. 6. 1976 zatčen a obviněn ze špionáže. Přesto, že mu špionáž nebyla dokázána, zněl rozsudek na 11 roků v třetí nápravné skupině. Před soudním jednáním držel tři měsíce protestní hladovku. Choroba, zlý zdravotní stav, podezření z rakoviny kůže a názor lékařů, že brzo zemře, vedlo v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. V bolševických lágrech a kriminálech strávil bezmála 19 let ze svého života jako důsledný odpůrce všech forem totalitních praktik.
Nedůvěra k oficiálním verzím a politickým legendám se u Miroslava Dolejšího datuje již od padesátých let, kdy se ve vězení setkal s mnoha významnými lidmi a postupně poznával skutečné pozadí oficiálních výkladů politiky.
Po listopadu 1989 se pokoušel zburcovat veřejnost a vyvést ji z její naivní neznalosti. Jeho hlas zůstal hlasem volající na poušti. Veřejnost prostě ještě k určitým poznatkům nevyspěla a ani je slyšet nechce. A jak bývá v našem kraji zvykem, hněv se obrací na posli špatných zpráv.
Státní aparát zasahuje po vydání Analýza událostí 17. listopadu 1989 proti Miroslavu Dolejšímu veškerou svoji mocí. Hromadění žalob, ve sdělovacích prostředcích je diskreditován, falešná obvinění ze spolupráce s StB. Demokratický režim se při umlčení bývalého politického vězně neštítí ničeho. Počínaje kontrolou (a krádeží) pošty a konče vysláním svalnatého pohůnka. Kromě již zmíněné Analýzy, je Miroslav Dolejší dále autorem několika desítek politických úvah a studií, knihy Chodbami opuštěnými, spoluautorem Návrhu zákona a třetím odboji atd.
Miroslav Dolejší se stal symbolem dvou odbojů, třetího, protikomunistického, ale také stávajícího, čtvrtého, vůči zvůli postbolševických a pseudohumanistických kreatur. O svém celoživotním postoji se sám vyjádřil v roce 1991 v materiálu pro časopis Týdeník Politika následovně: „Osamocení každého z nás je logickým důsledkem morálního stavu veřejnosti a úspěšné demagogie vládních skupin – to je stav, ze kterého musíme vycházet a nikoliv před ním kapitulovat. Lidé potřebují především vzor k následování a ten jim mohou poskytnout pouze osamocení jedinci. Jenom tak je naděje, že se alespoň někteří z nich zbaví strachu, který jim brání v hájení osobních postojů. Roztříštěnost veřejnosti je cílem politické manipulace. Zastrašené a dezorientované lidi však nelze organizovat a sjednocovat. Organizace zbabělého houfu je bezcenná. Úkol veřejného odporu a opozice na sebe musí vzít každý jednotlivec“.
Tak zní v nejstručnější možné formě odkaz Miroslava Dolejšího a je také současně jediným východiskem ze současného marasmu, ne, žádné jiné není a nemůže být. Záleží jen na nás a na budoucích, zda mu dokážeme porozumět a především také podle něj jednat.

Miroslav Dolejší zemřel 26.6.2001 a ani na jeho pohřbu nechyběl, pro jeho osobu snad nezbytný, dozor tajné policie.