Napsal: Jan Skácel
motto: Pravdou třeba proti všem! (Karel Kramář)
Dne 1. září uveřejnil ve svém magazínu nezávislý deník Právo článek paní Lenky Bobíkové pod nadpisem „Když zemřel president Osvoboditel“. Toto historické pojednání čtenáře vrátilo do doby, kdy se uzavírala jedna dějinná etapa a nebylo by mu mnoho co vyčíst, kdyby se tam neobjevila následující věta, kterou nelze charakterizovat jinak než jako zcela nevkusné a pokračující komunistické pojetí naší historie. Budu citovat: „Významné hosty vítal ve vestibulu Jan Masaryk. Mezi prvními přišel rozrušený Karel Čapek s manželkou Olgou Scheinpflugovou. Tehdy netušil, že ani on nemá mnoho času před sebou – zemřel uštván fašizujícími útoky v prosinci 1938.“
Nejprve pro pořádek: Karel Čapek zemřel na zápal plic, což byla v době, kdy neexistovala antibiotika, nemoc, na kterou se umíralo více než často. Rozhodující v tomto boji o život byla fysická konstituce člověka a tou Karel Čapek rozhodně neoplýval. A to nemluvím o jeho nemoci páteře, která se sice v půli třicátých let zastavila, ale přece jen existovala. Navíc v srpnu roku 1938 zaplavila jeho venkovské sídlo ve Strži voda a Čapek vyvinul ohromné úsilí, aby následky povodně odstranil. Mnoho lidí neví, že se nevyhýbal fysické práci a pokud mohl, tak si interiér svého bydlení upravoval nejraději sám. Již bezprostředně po Mnichovu se nachladil, začal postonávat, aniž se pokusil jakýmkoliv způsobem vyhnout všem svým aktivitám. Jeho dům v tehdejší Úzké ulici – dnes bratří Čapků, se hemžil každý večer přáteli. Vedly se smutné a vyčerpávající diskuse o Mnichovu – o zradě a o tom co bude dál. Těmito problémy byla tehdy zaplavena celá naše společnost.
Bezprostředně po oznámení o jeho smrti zaslal president Dr. Emil Hácha Olze Scheinpflugové velmi srdečný kondolenční telegram ze Slovenska, kde vedl složitá jednání z představiteli slovenské reprezentace. O důstojné uložení
jeho ostatků na Vyšehradě se postaral na základě intervence opata Zavorala ze Strahovského kláštera kanovník Bohumil Stašek, který byl správcem kapituly na Vyšehradě. Karel Čapek byl totiž věřící katolík a navštěvoval Zavoralova kázání. Pokud se týče Bohumila Staška, tak tento tvrdý a nesmlouvavý protikapitulační politik patřil k těm, kteří se rozhodně hlásili v politickém spektru na pravici.
Na útoky vedené proti své osobě byl Karel Čapek více než zvyklý po celou dobu své publicistické a spisovatelské činnosti. V tom se vedle pravicových nacionalistických kruhů vyznamenával i jeden z největších našich literárních kritiků, kterým byl F.X. Šalda, obklopený řadou komunistů, mezi něž patřil i Julius Fučík. Kritice svých politických postojů nebyl ušetřen ani ve své rodině. Jeho neteř JUDr. Helena Koželuhová (1907-1967), manželka Čapkova právního zástupce JUDr. Adolfa Procházky, pozdějšího ministra zdravotnictví za ČSL v letech 1945-1948, stála již od mládí na jasně na konservativních pravicových posicích. Oba své slavné strýce, Karla i Josefa, označovala za oportunisty, kteří se hlásí vždy k té straně, v jejích redakci sedí. Mínila tím, že pokud seděli v Národních listech, volili Národní demokracii, když byli redaktory Lidových novin, podporovali Národní stranu práce, za kterou dokonce kandidovali, byť na posledních místech, a když se z majitele Lidových novin Dr. Jaroslava Stránského stal národní socialista, tak … Helena Koželuhová se svých postojů nevzdala do konce svého života, který strávila v poúnorovém exilu.
Běh času postavil Karla Čapka do polohy téměř posvátné, což se z hlediska způsobu jeho života nikterak nezakládalo na pravdě. O jeho nesmírném vzdělání,velikosti spisovatelské, dramatické či publicistické není samozřejmě pochyb. Na straně druhé dokázal se svými přáteli, mezi které patřil i Vítězslav Nezval, proflámovat nejednu noc, vrátit se za ranního kuropění, když je vyhodili z poslední hospody a to i v době, když již byl šťastně ženatý. Paní Olga brala tyto občasné návraty samozřejmě sportovně. Pro pořádek zde je nutno říci, že se ženil v roce 1935 po dlouholeté známosti a v době, kdy se mu jeho nemoc zastavila, což si jel ještě pro jistotu ověřit do Rakouska. V mladých letech dovedl se svým bratrem Josefem vymýšlet to, čemu se říkalo „kanadské žertíky“. Jeden takový, který šel až za hranice vkusu, vymysleli na účet profesora V.V. Štěcha. Ten jim to nikdy nezapomněl.
Stejně tak nebyly zcela bezkonfliktní jeho vztahy k Hradu. Čapek jednoznačně stál za Masarykem. Po roce 1935 se v důsledku Masarykova zhoršujícího se zdravotního stavu dostal do konfliktní situace s Alicí Masarykovou, která prostřednictvím presidentova literárního tajemníka Škracha zasahovala do třetího dílu „Hovorů s TGM“ takovým způsobem, že Čapka tak, že již v posledních letech raději ani do Lán nejezdil. To mělo za následek, že Karel Čapek nebyl okamžitě povolán k loži umírajícího presidenta. Tuto skutečnost si uvědomil následně až Jan Masaryk, který byl s Čapkem důvěrně spřátelen, a poslal pro něj auto. Ale již bylo pozdě. Tuto určitou nepřesnost však paní Bobíkové nevyčítám.
Stejně málo se také ví, že Karel Čapek byl ve velmi dobrém vztahu s téměř legendárním ministerským předsedou Antonínem Švehlou. Že to byl právě on, kdo se svým způsobem v roce 1927 postaral o Masarykovo znovuzvolení, které v té době bylo na vážkách, a to tak, že zprostředkoval jejich vzájemnou schůzku na Švehlově statku. Se Švehlou se Čapek ještě setkával pravidelně v roce 1933 v Karlových Varech, kdy se zdálo, že se Švehla opět vrátí do politiky. I tam hrozil konflikt. Švehla totiž byl rozhodnut vynutit odstoupení dr. Beneše z místa ministra zahraničních věcí, neboť již považoval jeho zahraniční politiku za scestnou, navíc pak vyčítal Benešovi, že hlásá optimismus, který zcela není na místě. Čapek o tom napsal Masarykovi s tím, že Beneš bude muset zřejmě odstoupit. O tomto dopise se dozvěděl dr. Beneš a jeho vztah k Čapkovi ochladl. Když byla Čapkem s určitými komplikacemi napsaná „Bílá nemoc“, vyslovil se dr. Beneš pro to, aby porážka násilných uchvatitelů moci byla silnější a měla svým způsobem vojenskou stránku. I zde neuspěl. Zato tato hra prolomila ledy ve vztazích s Voskovcem a Werichem, kteří absolvovali v Národním divadle generální zkoušku a neskrývali své nadšení.
Karel Čapek se též důvěrně znal ze sirem Robertem Bruce Lockhartem. Tento velký přítel Československa přijel v roce 1938 před Mnichovem a v soukromém hovoru za přítomnosti Julia Firta sdělil Karlu Čapkovi, že osud Československa je zpečetěn, že Anglie nedovolí, aby Francie splnila své smluvní závazky vůči našemu státu. Za války se stal Lockhart šéfem britské válečné propagandy. Po válce, když přijel opět k nám, strávil první den ve společnosti presidenta Beneše, noc s Janem Masarykem, zřejmě při nějaké té sklence, a v den druhý navštívil v Melantrichu Julia Firta, kterého požádal, aby jej zavezl k hrobu Karla Čapka.
Všechny tyto zdánlivě nesouvisející události dokazují to, že se Karel Čapek v jistém slova smyslu zapojoval do politického života, a nelze se proto divit, že za to sklízel i kritiku. To totiž patří k demokratické formě společnosti. Z těchto důvodů by si na základě těchto faktů neměl žádný historik bez znalosti příslušných skutečností dovolit vynášet nevkusné soudy, které nemají nic společného se skutečností.
Čapkova společnost, to byli pátečníci, množství levicově smýšlejících intelektuálů, které dle mého soudu značně převyšoval Ferdinand Peroutka. Ten do této společnosti přivedl presidenta Masaryka. On si také dokázal zachovávat i navenek určitou názorovou nezávislost a to jak vůči Masarykovi, tak i Benešovi. Peroutka také zachoval nesmírný charakter. Za války skončil v koncentračním táboře, ze kterého byl přivezen před K. H. Franka. Ten chtěl aby, na návrh Emanuela Moravce, se stal opět šéfredaktorem Přítomnosti. Peroutka tento návrh odmítl, a tak putoval zpátky do koncentračního tábora. Peroutkův intelekt snad Beneš ocenil až když před svou smrtí ve svém dobrovolném vyhnanství v Sezimově Ústí uvažoval o příštím vůdci exilu.
Tito lidé pod vlivem Hradu prakticky nahrávali komunistům, hřáli je na svých prsou. Nakonec podle toho většina z nich dopadla. „Čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění,“ říká se ostatně.
Následné události – nacismus i komunismus - fakticky rehabilitovaly celou nacionalistickou pravici, zejména pak způsob Kramářova politického myšlení a smýšlení jeho mladých následovníků, konkrétně Ladislava Rašína a Vlastimila Klímy soustředěných kolem Národní myšlenky. Bezmezná víra celé hradní skupiny v osobu dr. Beneše se proměnila po roce 1948 ve ztracené iluse. To pochopil i jeden z nejbližších politických stoupenců dr. Beneše dr. Prokop Drtina. Ten se ve svých pamětí nazvaných „Československo - můj osud“ táže sám sebe a snad i čtenáře, kolik bylo pravdy na Švehlově nechuti k Benešovi v roce 1933, právě tak jako o oprávněnosti „Kramářova soudu nad Benešem“.
Pokud snad paní Bobíkova nevěří tomu, co jsem zde napsal, doporučil bych jí, aby si přečetla knihu svatebního svědka Karla Čapka a faktického vydavatele jeho díla - Julia Firta, mimo jiné dlouholetého ředitele Svobodné Evropy. Kniha se jmenuje „Knihy a osudy“, byla napsaná v exilu v roce 1972, kdy ji vydalo nakladatelství Index. V roce 1991 ji u nás vydalo nakladatelství Atlantis. Z těchto pamětí jsem čerpal ve značné míře fakta ke svému článku. Kniha má dva určité nedostatky, za oba autor nemůže. Dvojí ilegální stěhování Firta do exilu (1939 a 1948) jej připravilo o řadu archivních materiálů. Druhým nedostatkem je to, že psal pouze o lidech, kteří již nežili nebo byli v exilu. O žijících doma mlčel. Nechtěl, aby se v období surové a vulgární normalizace dostali pod drobnohled komunistické moci. Například jméno Jaroslava Seiferta se zde nalezne jen jednou a to v souvislosti s jednou vtipnou poznámkou. Bylo to logické. Seifert v té době vedl tvrdý boj s totalitní mocí. Rozhodně bych každému, kdo se zajímá o to, co bylo včera, doporučil, aby si ji přečetl. Pak by totiž nepapouškoval zlovolné komunistické lži.
23 responses so far ↓
1 Plenkovič // Sep 10, 2007 at 1:30
Ke Skácelově nesporně zajímavému článku pár připomínek (E&OE):
Autor zřejmě měl na mysli profesora V.V. Štecha, nikoliv profesora Čecha. Dále pasáž o vztahu Beneše k Švehlovi bych doplnil o názor historika PhDr. Pořízky, “že na vrub Beneše je nutno připsat i smrt jednoho z nejtalentovanějších politiků našeho státu Antonína Švehly v roce 1933, který byl podle jistých tvrzení, otráven jedem. K jeho exhumaci nedošlo dodnes, i když moderní technologie takové otázky řeší poměrně snadno. Že Beneše neměl rád např. Karel Čapek, je známo. Soudil o něm, že postrádá všechny měkčí složky lidské povahy”. Autor článku správně uvádí vztahy Čapek - Švehla - Beneš ale opomíjí, že tyto vztahy podle Pořízky měly vyústit až v zavraždění Ant. Švehly
2 admin // Sep 10, 2007 at 1:40
Plenkovič: děkujeme za upozornění, opraveno. Automatické korektury v MS Word nejsou vždy to pravé.
3 Wolf // Sep 10, 2007 at 2:40
Podle mně Karel Čapek nesl s obrovským odporem zradu Anglie a Francie, což bylo v tehdejší době silné kafe. Tuto zradu obě země nikdy nevysvětlili a v podstatě ve svém chování dodnes nic nezměnili. Karel Čapek a jeho život asi bude opravdu lidsky složitější jak autor článku upozorňuje, přesto jeho knihy a jejich filmová podoba jsou nadčasové. Čest jeho památce!
4 runner // Sep 10, 2007 at 3:50
Čapek se aktivně podílel na štvavé kampani proti gen. Gajdovi, kdy byl křivě obviněn ze špionáže ve prospěch SSSR. Nejen že dával v LN prostor Masarykovi, který tam proti RG pod pseudonymem uveřejňoval lživá obvinění, ale sám v tomto duchu psal. Tím se podílel na pokusu o existenční likvidaci vynikajícího vojáka a vlastence, což o jeho charakteru, dle mého, nic dobrého neříká.
5 Jakub II. // Sep 10, 2007 at 3:59
Čapek byl zástěrka. Takže tak.
6 Václav // Sep 10, 2007 at 9:43
Ano, Čapek byl zednář, ale společně s Viktorem Dykem a TGM patřil k těm přijatelnějším, zatímco Beneš mi přijde srovnatelný s Havlem a zednáři nalevo od Beneše, to byla sebranka nejtěžšího kalibru.
Dnes je to ještě jinak, zednáři v různých “centrech” a “institutech”, si vybírají své lidi uvnitř stran - Topolánek, Bém, Filip, Bursík, Jacques, Buzková, Svoboda, Kalousek a Parkanová, nebo je předseda přímo jmenován z USA, jako například Jiří Paroubek (Jiřím Horákem), Jozef Zieleniec a Jana Hybášková.
Proti těmto předem vybraným lidem stojí/stálo několik osobností - hlavně Klaus, Lux, Čunek a Zeman, a také následníci přímo jmenovaní odstupujícími vůdci - Špidla, Kasal a Gross.
7 . // Sep 10, 2007 at 9:53
Václav: Viktor Dyk byl zednář?
8 Jakub II. // Sep 10, 2007 at 10:00
Starý Masaryk zednář nebyl. Byl jen v nějakém obskurním spolku, který zednáře připomínal. Ale vlastizrádce a atikatolík to byl. Však se taky říkalo, že kdo je katolík, nevolí Masaryka.
Čunek je zase ve Fokoláre, což je vlastně také sekta.
9 mš/NM // Sep 10, 2007 at 11:31
.: Dyk byl zednář (lóže Národ)
Jakub II. : Podle posledních poznatků (Klimek, Velké dějiny zemí Koruny České, ale je to až vzadu v poznámkách) Masaryk zřejmě zednář byl, ale jiného ritu, než byl ten, který tu převládal.
10 Plenkovič // Sep 10, 2007 at 11:31
Jakub II.: Italské hnutí Fokoláre, k němuž má patřit podle Vás i ministr Čunek, každoročně pořádá mezinárodní setkání biskupů za účasti i našeho kardinála Miloslava Vlka i arcibiskupa Jana Graubnera v budově, kterou Hnutí fokoláre daroval Jan Pavel II.v Castell Gandolfo. Obsahem tohoto setkání jsou duchovní témata, výměna zkušeností ze života biskupů, modlitby, rozjímání, praktický život v jednotě. Zúčastňuje se ho asi 120 biskupů z celého světa.
Tedy je-li toto hnutí sektou, jak tvrdíte, pak jsou sektáři i naši církevní představitelé i Sv. Otec Jan Pavel II. Nedivil bych se, kdybyste je označil za zednáře. Vemte rozum do hrsti Jakube!
11 Jakub II. // Sep 10, 2007 at 12:02
Milý Plenkoviči, je vidět, že Foko neznáte jinak, než z toho, co vám o něm řeknou. Právě proto, že rozum do hrsti beru se s modernisty sloučenými ve foko smířit nemohu. Tato skupina na principu nepotismu dosazuje své přívržence do různých funkcí v Církvi. Vlk je modernista první třídy, to doufám nepopíráte.
Foko sdružuje nejen moderní katolíky, ale i budhisty, muslimy, židy. To se na mě nezlobte, ale to je synkretismus a těžké pohoršení.
Graubner je známý tím, že se účastnil setkání Rotary klubu, což je zednářská přípravka.
Jan Pavel byl papež, ale to neznamená, že byl neomylný ve všem, co dělal. Nebo si snad stejně jako on myslíte, že korán je kniha k zulíbání? Asi ne, že? Nebo co ta ohavná setkání s nekřesťany v Assisi? Rovněž těžké pohoršení.
Foko vládne čarodějnice - Chiara Lubich. Tato ženská, pro kterou vlk chtěl kardinálský klobouk(sic!) je vůdce a hlava této sekty vně Církve.
Říkáte život v jednodě. Jaké jednotě? Jednotě v bludu a synkretickém spuštění? Tak o takovou jednotu nestojím. Protože takovou Kristus nechce.
A o tom, že kardinál je v úzkém spojení se zástěrkami nepochybuji. Jeho nenávist ke všemu katolickému o tom jen svědčí. Jak se jednou vyjádřil(když měl zase záchvat vzteku), buduje tu svoji novou církev. To mluví za vše.
12 Plenkovič // Sep 10, 2007 at 12:10
Jakub II. Váš názor respektuji. O Rotary klubu a
knize Skaut malý zednář jsem se už tady zmínil. Rád bych slyšel Váš názor, jak z toho ven. Schizma církve nemůže nikoho těšit a věřící jsou dezorientováni.
13 Vladimír Neckář jr // Sep 10, 2007 at 14:16
Mne by spíš zajímalo jestli Beneš nebyl agent sovětské rozvědky, spíš než zednář.
14 Shooter // Sep 10, 2007 at 23:20
Vladimír Neckář jr: Podle mne je úplně jedno jestli byl či nikoliv ( podle mne byl ). Mnohem důležitější je jak se choval resp. co prosazoval a co prosadil. A minimálně se tak choval, či-li jestli nebyl tak je to snad ještě horší.
15 nechápavý // Sep 11, 2007 at 10:30
Jak mohl být K. Čapek věřící katolík a zároveň svobodný zednář?
16 František Nonnemann // Sep 11, 2007 at 14:36
nechápavý: to právě nemohl, lze jedno a nebo druhé.
17 IVAn // Sep 11, 2007 at 15:11
Tak to mi nejde dohromady, protože Čapkové byli prokazatelně židé.
18 František Nonnemann // Sep 11, 2007 at 15:33
IVAn: Čapkové byli židé, tedy židovského vyznání? Tak o to jsem nikdy neslyšel, máte nějaký zdroj/odkaz?
19 O Fokoláre atd. // Sep 12, 2007 at 18:08
Tady se šíří nesmysly. Čapkové skutečně nebyli židovské víry.
Fokoláre není sekta a sdružuje pouze katolíky. Mladší generace už není tak hr a je otázka, co z hnutí vznikne po smrti Dony Chiary. Pořádá setkání na ekumenickém a mezináboženském základě, to ano, ale lidi jiných vyznání nesdružuje. Naopak sdružuje řeckokatolíky, včetně Msgre. Ladislava Hučka.
20 nechápavý // Sep 13, 2007 at 4:13
Pane Plenkoviči. Na Vaši otázku „jak z toho ven“ :
Základem současné krize církve je především krize víry v důsledku bludů, jejichž hlavním zdrojem je II. vat. koncil. Církev tedy musí odvrhnout bludy „pokoncilního ducha“ .
A G. May v Pravé a nepravé obnově říká:
„V Církvi toho bylo v posledních letech zničeno a zkaženo tolik, že už nemůže být zachráněna a obnovena člověkem, nýbrž jen zázrakem všemohoucnosti Boží. V tento zázrak však smíme doufat, tento zázrak máme vyprošovat, tohoto zázraku se musíme stát hodnými. Očekávání Božího zásahu a Boží pomoci samozřejmě nenahrazuje lidskou činnost. Musíme napnout své síly, bez oddechu působit, být vyznavači bez bázně a neúnavně pracovat, abychom se alespoň nestali nehodnými mocných Božích skutků.“
21 Fico // Sep 15, 2007 at 0:53
Priatelu. Podla toho co som pocul Boh to zveril ludom co zbabrali,nech si to sami opravia. A nijake zazraky sa diat nebudu. Katolicka cirkev presla uz tolkymi krizami a vzdy z toho vysla bez zazraku.
Hovori sa s “Pomocou Bozou.”Plati tu vsak rcenie, ktore je nadriadene tomu predoslemu.
Pomoz si clovece a Pan Boh Ti pomoze. Co cirkev ponicila v podvedomi ludi na II koncile,musi sa sama postavit a dojst k zaverom, ktore obnovia cirkev, aku sme my starsi poznali.
Ja mam obavy z jednej veci. V dobe, kedy by sa mala prebudzat nalezitost k europanstvu po starocia vybudovanom na zaklade civilizizacie, ktoru nam zanechali Egyptania, Izraeliti, Greci,Rimania, aby sme sa postavili tvrdo proti ciernej zaplave, ktora nas ohrozuje, cirkev ,akoby sa bala povedat spravne slovo a naopak niektore jej clanky sa stavaju na stranu SVOJIM KONANIM islamu.
Toho sa bojme.
22 Plenkovič // Sep 15, 2007 at 4:28
To Nechápavý: >Kdesi jsem četl a poznamenal si: “II. Vatikánský koncil byl omyl, pokus, který nikam nevedl, je třeba se vrátit před něj a nastolit to, co tu bylo dříve.” Druhá, ta větší část katolictva, říká: “II. Vatikán je přelomem v chápání víry a křesťanství, který otevřel cestu k novým pohledům.
23 Plenkovič // Sep 15, 2007 at 4:30
pokrač:PhDr Radomír Malý píše:
Církev je rozpolcena a to tak hluboko, že smír mezi oběma skupinami není možný. Ostatně nebyl by ani žádoucí, vznikl by z toho jedině laciný kompromis, sloučení neslučitelného čili „kočkopes“. Tento stav bude trvalý, neboť mezi pravdou a bludem neexistuje žádný kompromis. Cožpak tím Církev neprošla v minulosti mnohokrát? A ze všech těchto zkoušek vyšla vítězně, neboť je dílem Božím a nikoli lidským.
http://www.katolikrevue.cz/fronda/rozpolcena_cirkev_radomir_maly.htm
Názory pan Malého jsou natolik znepokojující, že se obávám nejhoršího. Což opravdu musí nastat doba, kdy se Církev rozdělí administrativně na dvě samostatné církve, které na sebe budou vzájemně uvalovat klatbu Anathema sit? To budeme mít dva papeže, jednoho v Římě, druhého třeba v Avignogu? A která z církví vyjde z těchto zkoušek vítězně jako dílo Boží, nikoliv lidské?
Leave a Comment