Napsal: Martin Kadlečík

Po Čeljabinském sjezdu, kde se představitelé československého vojska dohodli na zbavení odbočky Československé národní rady vedení transportu a třem důstojníkům z výkonného výboru byla svěřena všechna velitelská pravomoc nad jednotkami od Penzy až po Irkutsk, propukly na několika místech magistrály rozhořčené boje.

K prvním srážkám došlo na Vojcechovského (ruský podplukovník Vojcechovskij velel jednotkám v pásmu od Čeljabinska po Petropavlovsk) čeljabinském úseku. Podplukovník Vojcechovský se rozhodl zajistit si k postupu na Omsk nejen trať, ale celé zázemí. Jeho jednotky obsadily 27. května Čeljabinsk a o dva dny později Miass, 31. května dobyli Čechoslováci Petropavlovsk a 2. června obsadil 2. pluk Kurgan. Cesta na Omsk byla otevřená.

Rovněž Gajdovy (kapitán Gajda velel jednotkám nacházejícími se východně od Omsku) ešelony východně od Omsku vstoupily do bojů s rudými gardisty 25. května. Zpočátku neovládaly tak kompaktní území jako Vojcechovskij a musely nejprve svést boje za spojení svých tří skupin. V noci na 26. května obsadil Gajda Novonikolajevsk. Kapitán Kadlec se zmocnil už 25. května Marijinska, ale od Gajdovy skupiny jej odděloval anžersko-sudženský uhelný revír, ovládaný bolševiky. Stovky verst dále na východ dobyl Ušakovův úderný prapor 2. divize 28. května Nižněudinsk a Kansk, ale zůstal od Kadlecových ešelonů oddělen silnou sovětskou posádkou v Krasnojarsku. Nejdále na východ byl 26. května v Irkutsku zákeřně přepaden neozbrojený ešelon dělostřelců 2. divize kulometnou palbou vedenou z nádražních budov. Dělostřelci s téměř holýma rukama nádraží dobyli a zmocnili se kulometů. Na zásah majora Vergéa tu však bylo uzavřeno příměří. Zatím Gajda rychlým postupem na východ dosáhl 1. června spojení s kapitánem Kadlecem a obsadil i Tomsk. Pak i on souhlasil s uzavřeným příměřím a uvolnil si tím ruce k postupu na západ, na Omsk, vstříc Vojcechovského ešelonům.

V nejobtížnější situaci se v okamžiku vypuknutí bojů ocitla Čečkova (poručík Čeček velel československým jednotkám od Penzy po Syzraň) skupina, zadní voj celého sboru. Za úsvitu 29. května ve 4 hodiny byl ze tří stran zahájen útok na město Penza. V poledne bylo po všem. Zatímco Čechoslováci zaznamenali 30 padlých a stovku zraněných, bylo v penzských ulicích posbíráno více než 200 padlých rudoarmějců, 2.000 se jich vzdalo a zbytek se rozprchl. Předvoj Čečkovy skupiny se 30. května zmocnil u Batrak Alexandrovského mostu přes Volhu, celá skupina opustila Penzu a do 3. června se přepravila na východní břeh. Postupovala na Samaru, kde jí čekala jedna z nejtěžších bitev jejího pochodu na východ.

V rozsáhlém rovinatém terénu před Samarou se zdvihá před stanicí Lipjagy návrší, na němž bolševické jednotky vybudovaly síť zákopů a obsadily je 4.000 muži lotyšských praporů, internacionálních gard (v největším procentu zastoupeni Němci a Maďaři, nechyběli zde však například ani čeští komunisté, Číňané, Tataři a jiní Mongolové) a námořníků. Jednotky byly na rozdíl od Čechoslováků velmi dobře vyzbrojeny a měly i dostatek munice a granátů. Jejich výzbroj doplňovalo 180 kulometů a 13 děl různých ráží spolu s 10 bombomety. Připraveny k boji byly i 2 pancéřové automobily a pancéřový vlak. Bolševici zde vybudovali pásma zákopů, kulometných opevněných hnízd a protipěchotních překážek pro účinnou obranu železniční stanice. Věnovali tomu všechnu energii včetně nuceného zapojení místního obyvatelstva všech věkových skupin. Při budování pozic využívali skvěle přírodních překážek, především na základě rad a plánů interbrigadistů, kteří měli mnohdy velké válečné zkušenosti. Po dokončení považovali bolševici tyto pozice za nedobytné, což jim dodávalo i vzhledem k jejich početní a palební síle značné sebevědomí.

K Lipjagám se blížila vojenská Penzenská skupina poručíka Čečka. I s doprovodnými částmi jiných jednotek měl poručík Čeček k dispozici proti opevněným silám nepřítele pouze 1.600 mužů s podporou 32 kulometů, 7 děl a pancéřového vlaku „Orlík“.

S pomocí zorganizované československé zpravodajské služby a zprávám příslušníků samarských protibolševických skupin, kteří přecházeli frontu, se o přípravách bolševiků a jejich úmyslech v nadcházející bitvě dozvěděl i poručík Čeček. Ten, pevně přesvědčen, že cestu na východ, k téměř 1.000 km vzdáleným jednotkám Vojcechovského skupiny a pak až do Vladivostoku je možno a nutno si vynutit zbraněmi, rozhodl se k odvážnému manévru. Krátce po půlnoci jeden prapor 4. pluku usilovným pochodem obešel sovětské pozice z jihu a ráno 4. června zahájil 1. pluk demonstrační útok na střed nepřítelovy obrany a soustředil na sebe palbu jeho děl a kulometů. Před osmou hodinou malá skupina odvážných mužů obchvatné skupiny obsadila trať v týlu sovětských vojsk a přeťala jim možnost ústupu do Samary. Poručík Gayer pak zvedl, se slovy „Bratři, za mnou“, prapor 4. pluku k překvapivému bodákové zteči, při které padl mezi prvními. Vojáci, povzbuzeni činem svého velitele, vrhli se jako lvi dopředu za ním. Po nadlidském úsilí a těžkých ztrát na životech, podařilo se dobýt opevněné pozice nepřátelských kulometů a posléze se zmocnili i dělostřeleckých pozic. Sovětské jednotky, napadené z jihu i ze západu a překvapené i palbou z východu, se daly na zmatený útěk na sever. Po poledni boj skončil.

Pozice u Lipjag byla dobyta a zajištěna Čechoslováky. Scházeli a snášeli se ranění. Přineseni z bojiště byli i padlí. Porovnání ztrát je neuvěřitelné. V bitvě u Lipjag padlo 26 Čechoslováků včetně oblíbeného velitele 4. střeleckého pluku poručíka Gayera. Dalších 86 jich bylo zraněno, včetně 4 důstojníků. Dva muži byli nezvěstní a byli vedeni jako pravděpodobně padlí. Bolševiků z celkového počtu 4.000 mužů v bitvě padlo 1.500 včetně jejich velitele Kadomceva a jeho zástupce oberleutnanta Schmidta. Dalších 300 se utopilo při pokusu o únik přes bažiny řeky Taťjanky na sever od trati. Zajato Čechoslováky bylo na 1.800 bolševiků.

Za stanicí byli na mýtině padlí Čechoslováci, za účasti místního ruského obyvatelstva, které přišlo přivítat své osvoboditele, pohřbeni. Pohřbu se účastnil i místní pop, který se ujal řízení obřadu.

Čechoslovákům Penzenské vojenské skupiny se vítězstvím u Lipjag otevřela cesta k postupu na Samaru, kde byl bolševický štáb oblasti. V Samaře vypuklo po zprávě o porážce u Lipjag mezi bolševiky panické zděšení. Rychle byly žádány další a další posily proti postupujícím Čechoslovákům. Byl očekáván boj o Samaru.

Čečkovy ešelony dospěly k Samaře 8. června a po krátkém boji ji dobyly. Radost místních obyvatel nad osvobozením od bolševického jha byla ohromná. Zde se také vzápětí konstituovala „vláda Ústavodárného shromáždění“ V. M. Černova.

Československá jednotky prorazily 6. června sovětskou obranu u Marjanovky a již podruhé se blížily k Omsku. Ve městě o den později povstali tam internovaní dobrovolníci, přihlášení do československé armády, a spolu s kozáky Omsk ovládli. Vojcechovského a Gajdovy jednotky se 9. června spojily východně od Omska, kam potom Zatímní sibiřská vláda přenesla sídlo.

Postup československých jednotek pak směřoval jak k jejich vzájemnému spojení, tak současně i k rozšiřování dobytého území na jih i na sever od transsibiřské magistrály.