Ministr financí Bohuslav Sobotka se lekl vlastní odvahy, se kterou asi tři dny hájil v institucích Evropské unie české zájmy. Konkrétně se jednalo o prosazování české výjimky, dle které jsou stavební práce zdaněny nižší sazbou DPH.
Po té, kdy se zapřísahal, že neustoupí nátlaku ostatních členských států a že je připraven použít práva veta, náhle přistoupil na návrhy, které ještě před týdnem zásadně odmítal jako nevyhovující, a o DPH se již dále nebaví.
Návrh, který ležel na stole již od minulého úterý a který najednou Sobotkovi připadá přijatelný, počítá s tím, že DPH na stavební práce se zvýší na 19%, ovšem Česká republika bude mít tři kompenzace: trvale nižší daň z přidané hodnoty na vytápění domácností, nižší daň oprav bytů a rodinných domů do roku 2010 a slib, že EU se bude v roce 2007 daňovými úlevami opět zabývat.
Jako náhradu za zvýšení ceny nových bytů ministr „objevil“ možnost použití nižší sazby v případě výstavby tzv. sociálního bydlení. To sice u nás není žádnou právní normou definováno, ale socialisté na ministerstvu pro místní rozvoj tento nedostatek jistě brzy doženou.
Nejpozoruhodnější je ale přece jen chování ministra Sobotky, který několik dnů zásadně odmítá dohodu s tím, že její podmínky jsou nepřijatelné, aby si to náhle rozmyslel, dohodu i s oněmi podmínkami přijal a ještě se jí chlubil. Vskutku zvláštní počínání. A nebo model socialistického hájení národních zájmů?

František Nonnemann

Výkonný výbor KSČM nedávno schválil komunistický volební program pro blížící se volby do poslanecké sněmovny. Své voliče chtějí bolševici získat například i hrazením antikoncepce a umělých potratů ze zdravotního pojištění. Soudruhům se patrně zdá ona liberálně stanovená částka 3.000 Kč za legální vraždu nenarozeného dítěte vysokou a pro některé potencionální vrahy nedostupnou.
Nový volební program komunistů, jehož jedinou zásadní změnou oproti programům předchozím je snad jenom větší důraz na informační politiku, posuzovaly i špičky ČSSD. Úřadující předseda Bohuslav Sobotka prohlásil, že programy ČSSD a KSČM se shodují zhruba v sedmdesáti procentech. Jistá neshoda prý panuje v zahraniční politice. Socialisté se více chtějí orientovat na Evropu, nechtějí vystoupit z NATO a nepožadují jeho rozpuštění.
No a právě tato velká programová blízkost je důrazným varováním pro každého pravicového voliče. Jednoduše a prostě - není možné nejít k těmto volbám. Již dnes, kdy v poslanecké sněmovně má rudo-rudá koalice 111 hlasů a prosazuje zákony jak na běžícím pásu, vzniká našemu státu značná škoda. Naštěstí se volby a s nimi nové obsazení sněmovny blíží. Nedopusťme tedy, aby levicová vláda ničila naši zemi i další čtyři roky.
Obávám se, že náchylnost českých občanů k levici a k jejím slibům všemožných sociálních jistot a podpor, může být daní i za rok 1968. Tehdy totiž bolševickou reformu, onen slavný „socialismus s lidskou tváří“, přerušily sovětské tanky. Škoda, možná by bylo lepší nechat bolševiky všech odstínů a tváří zkrachovat a padnout. Pak by již rudé reformy nejspíše neměly takovou podporou a naši voliči by radši pro svůj osobní prospěch a blahobyt pracovali, než aby jenom volili ty, kteří jim slibují šťastné a spokojené zítřky bez vlastního přičinění.

David Macháček

Na Ukrajině působí soukromá škola s úžasným názvem Mezioblastní akademie personálního managementu, která je rovněž známá pod zkratkou MAUP. Má řadu poboček po celé Ukrajině a studuje na ní asi 35 tisíc studentů včetně cizinců z tzv. rozvojových zemí třetího světa. Při škole působí i nakladatelství, jež vydává tituly, které se nelíbí židovským kritikům. Vedení školy je za toto silně kritizována, k nevoli židovských kruhů se však školu zatím nepodařilo zlikvidovat.
Ovšem ne že by o její zničení nebylo i nadále usilováno. Například ministr pro vědu a školství se snaží uzavřít některé pobočky MAUP, neboť prý nesplňují požadavky ministerstva (tedy nepodřizují se diktátu mocné lobby). Dalším krokem proti této škole je návrh, který prý vzešel z Polska, aby jí udělované akademické tituly nebyly uznávány. Jistě se dočkáme ještě jiných podobně demokratických návrhů.
Tato „kauza“ ukrajinské školy by nám mohla připomenout jistou událost z našich dějin. Dne 17. listopadu 1939 se nacistická okupační správa tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava rozhodla uzavřít české vysoké školy. K tomuto kroku přistoupila proto, že část studentů se podílela na demonstracích proti okupaci naší země, tedy byli mocným té doby nepohodlní a možná i nebezpeční. Proto byly vysoké školy zavřeny, stovky a tisíce studentů byly odvlečeny do koncentráků a jejich vůdcové byli popraveni.
Uvidíme, co se stane s ukrajinskou školou a jejími studenty. Mají totiž obdobný problém - nelíbí se mocným dnešní doby. Ona i ta akademická svoboda je dnes jen pro ty správné a vyvolené.

David Macháček

Tento článek je odpovědí na otázky některých čtenářů serveru AlterMedia ČR, kteří mě žádali o vysvětlení určitých myšlenek popsaných v komentáři o mojí přednášce Dr. Saleh v Praze, který na AlterMediích vyšel. Samozřejmě prostor jednoho článku nebude dostatečným místem na vysvětlení takového komplikovaného a rozsáhlého tématu, ale o stručný nástin se pokusím. Pro zájemce doporučuji například moje knihy, kde jsem podrobně danou problematiku vysvětlil.

Ideologie sionistů se zakládá na tzv. „historickém právu Židů ve staré biblické vlasti, zvané Izrael“. Toto právo vychází z několika mýtů, dle kterých:
Všichni dnešní Židé tvoří jeden národ. Tento národ pochází z jednoho rodu, rodu Izraele, z něhož pochází Jakub, syn Izáka, syn Abraháma, jak je uvedeno v Bibli ve Starém zákoně. Starý zákon podle nich není jen teologická, ale i historická kniha, která věrně popisuje slavnou historii velkého izraelského národa. Izraelský národ byl Bohem vyvolený a za pomoci Boha a s božím požehnáním založil v Palestině i mimo ni velké království, Davidovo a Šalamounovo, a to po vyhubení původního obyvatelstva. Izraelský národ byl podle něj ze staré vlasti násilně vyhnán a dlouhé roky žije ve vyhnanství mezi ostatními národy.
Sionisti dále prohlašují, že dnešní Židé jsou potomky izraelského biblického národa a jako takoví mají historické právo na návrat do svojí vlasti. Cílem sionistické politiky v rámci pragmatických možností zůstává „navrácení biblického izraelského státu až k biblickým hranicím“. Podle sionistické terminologie území izraelského státu zahrnuje celý Sinajský poloostrov, oblast severního Egypta s Káhirou a okolím, celé Jordánsko, velkou část Saúdské Arábie a Iráku, celý Kuvajt, Libanon, Sýrii, velkou část Turecka až k jezeru Fan a celý kyperský ostrov. Vrácení těchto území Židům je svatým posláním a splněním božského odkazu. Bůh udělá všechno, aby Židům tento svatý cíl umožnil realizovat.
Ve svých knihách jsem podal jasné důkazy o chazarském, nesemitském původu většiny aškenázských anebo východoevropských Židů, kteří dnes tvoří většinu světové židovské populace. Dnešní východoevropští židé jsou z většiny chazarského původu, nejsou semiti, a ke staré Palestině nemají žádný etnický ani antropologický vztah. Tento fakt najdeme v mnohých historických dokumentech a v samotné židovské encyklopedii. Proto ani Sharon ani ostatní sionističtí pohlaváři nemají v historické Palestině žádné předky a nemají žádný etnický ani antropologický vztah s národy staré Palestiny a Blízkého východu.
Kromě toho je z historických dokumentů jasné, že mnoho různých etnických a národnostních skupin, které nemají žádný etnický ani historický vztah s Palestinou, také po stovky let konvertovalo na judaismus. Například kolem roku 510 konvertovaly na židovskou víru tisíce občanů perského impéria ve 127 provinciích od Indie až po Atlantický oceán. Většina z nich konvertovala na židovství ze strachu před vlivem Židů, který byl v tehdejším perském impériu dost značný. Jak je známo, obyvatelé těchto provincií nebyli v žádném případě semity a neměli s Palestinou nic společného. Podobně se stalo v mnohých částech Evropy, Afriky a latinské Ameriky.
Z toho všeho vyplývá, že pověst o jednotném židovském národě, který má kořeny v biblické nebo historické Palestině, zůstává pověstí. Některé společné rysy Židů jsou následkem dlouholetého dobrovolného uzavření v ghettech a odmítaní jakékoliv asimilace. Převážná většina dnešních Židů v žádném případě není potomkem nikoho z národů staré Palestiny a není ani semitická. Izraelský spisovatel a novinář Israel Shamír potvrdil tento fakt prohlášením, že dnešní Židé jsou smíšeného původu, s významným elementem Turků, Chazarů, jižních Slovanů a pobaltských slovanských plemen.
Historické skutečnosti byly záměrně zfalšovány, aby cizí nárokovatel a podvodník zdědil to, na co neměl nárok, a pravý dědic ztratil na svoje dědictví právo.
Historická Palestina nebyla nikdy jednotná. Společně tu existovalo více městských států a útvarů odlišných etnických skupin. V Palestině žily a přes její území prošly semitské kmeny jako Kanaáni, Asyřané, Féničané, Egypťané, Arabové a nesemitské jako Filištíni, Chetité, Římané a jiní. Muslimští Arabové nepřišli v šestém století do prázdné, ale do obydlené Palestiny. Usadili se v ní, mísili se s původními obyvateli a asimilovali se.
Muslimští Arabové dali Palestincům arabský jazyk, který byl velmi blízký aramejštině, jazyku původních Palestinců, a dali jim také islám, na který velká část Palestinců konvertovala. Mnoho etnických skupin, stejně jako v řadě jiných zemí, se během dlouhé historie v Palestině etablovalo, asimilovalo a vytvořilo dnešní palestinský lid. Palestinci jsou muslimové i křesťané, a máme mnoho palestinských rodin, které se skládají ze dvou vyznání, muslimského i křesťanského.
V historii se Palestina nazývala různými jmény. Nejznámější byl název Kanaán neboli země Kanaánů, jak byla uváděna v egyptských dokumentech. Pod jménem Palestina je známá od asyrské obdoby. Sám řecký historik Hérodot používal toto jméno a pod tímto jménem ji známe i v moderní době.
Historická Palestina se nikdy v historii nejmenovala Izrael a kromě Bible žádný historický dokument tento název pro Palestinu neuvádí. Sám velký řecký historik Hérodot nebo Hérodotos (pravděpodobně 485-430 p.n.l.) navštívil Egypt, Sýrii, Palestinu a Babel a v jeho Historii nenajdeme ani jedinou zmínku o Izraeli, izraelitech, Židech nebo Hebrejcích. Ve druhé části své knihy popsal obřízku a národy, které obřízku v tehdejší době praktikovaly. Hérodot se o izraelitech, Židech ani Hebrejcích nezmínil ani v poznámce o obřízkách (kterou dnešní Židé praktikují). Kdyby takové národy v této době existovaly, určitě by se o nich velký historik Hérodot aspoň několika slovy zmínil, ale jak vidíte, nestalo se tak.
Dnes takoví seriozní historici, jako je K. Whitelam, T. Tomson, N. Lemke, Giovani Gabrini, F. Davis, Ingrid Helm, Z. Muna, M. Prior, A Alkalý a mnoho jiných došli k přesvědčení, že obraz starého Izraele popsaný v Bibli není nic jiného než pouhá fantazie. Podle nich dnes můžeme s jistotou říct, že vymyšlená a zfabrikovaná minulost biblického Izraele nemá legitimitu. Co bylo ještě nedávno jen podezřením, je dnes ve světle vědeckých faktů jisté, totiž že biblický Izrael a jeho království jsou fantazie a ve skutečnosti nikdy neexistovaly. K této skupině se v poslední době připojil i izraelský archeolog I. Finkelstein, který došel k přesvědčení, že všechno, co ho židovští historici učili, bylo lež a klam.
Seriozní historici stále opakují to, co už několikrát prohlásili ve svých knihách a publikacích, totiž že Bible není historická kniha a v žádném případě ji nemůžeme používat jako historický zdroj. Tvrdí: „Použití Bible jako historického zdroje způsobilo velké škody nejen pro palestinskou historii, ale i pro Bibli samotnou, protože pisatelé Bible nechtěli psát historii, ale naučnou teologickou literaturu.“ Dnes panuje mezi seriozními historiky velká shoda v tom, že všechny příběhy Pentateuchu, příběhy o králích Davidovi a Šalamounovi, jsou pouhá fantazie, nemají s historií nic společného a nikdy ve skutečnosti neexistovaly. Málokterý historik dnes tvrdí opak a málokdo o tom diskutuje. Nebyla to chyba Bible, ale chyba interpretů biblického textu.
„Izrael” v bibli je symbolem střetu božské vůle s lidskou. Tento střet se opakuje v celém biblickém textu. Bůh vybírá Izrael jako svého oblíbeného syna a potom toho lituje a za zradu jej potrestá. Tento příběh ukazuje, že dobro a zlo určí bůh a ne člověk a jedině bůh určí, co je dobré a co je zlé. Člověk pak má poslouchat boží slova a konat podle nich a ne podle svého přání. Je to příběh boje mezi vírou a nevírou, mezi pochvalou a trestem. Biblický Izrael není historickým ale teo­logický symbolem minulosti, neúspěchu a ztracení, který se později očistí utrpením během neskutečného, ale teologického a ideologického „babylonského vyhnanství” a vrátí se jako novorozený, očištěný a bohu poslušný.
Historické výrazy Judejec a Judejci jsou odvozeny od slova Judea. Judea je název geografické oblasti v historické Palestině, stejně jako Samarie a Galileje a jiné oblasti v Palestině. Judejci byli obyvatelé judejských vrchů, které byly obývány v polovině devátého století před n.l. Nebyl to v žádném případě název etnické, národnostní nebo náboženské skupiny. Je to podobný název jako třeba Záhoráci, kteří jsou obyvateli Záhoří. Tento název nemá žádný etnický ani náboženský význam. Ježíš Kristus byl Judejcem a nebo Palestincem z Judeje, a v žádném případě nebyl Židem. Slova Žid a židovstvo nebyly v době Ježíše Krista ještě vůbec známé, v žádné podobě. To, že názvy Žid, Židé nebo judaista, judaisti mají dnes stejný význam jako Judejec a Judejci, je do povědomí lidí záměrně vštěpované.
Judejec, judaista nebo Žid v dnešní formě se objevili v překladech Bible a jiných dokumentech, nikdy v originálních jazycích. Proto je velký rozdíl mezi čtením Bible a jiných starých dokumentů v původních jazycích a jejich čtením v překladech. Překlady těchto dokumentů byly ideologizovány tak, aby vyhověly sionistickým záměrům. Názvy judaismus, judaista, Žid, Židé se potom rozšířily v západní a světové literatuře.
Nejen historie ale i památky Palestiny byly mnohokrát zfalšovány, aby sloužily záměrům kolonialistů a sionistů. Dokumenty byly zfalšovány nebo násilně překrouceny tak, aby vypovídaly něco, co v nich ve skutečnosti není. Pro ilustraci uvedeme některé příklady.
Josefius Flavios, který žil 37-100 našeho letopočtu, napsal knihu o válkách v Judeji, ale v překladech byla kniha nazývána „Židovské války“ a Flavia označili za židovského historika. Přitom sám Flavios se nikdy ve svých knihách ani ve svém životopisu „Vita“ nepředstavoval jako Žid. Tvrdil o sobě, že pochází z Jeruzaléma z rodiny rabínských farizejů.
V dokumentu z Tal El-Amarny v Egyptě pod číslem No 190- EA najdeme dopis jakéhosi vládce v Palestině jménem Abdo Hafa ze čtrnáctého století před n. l. adresovaný egyptskému faraónovi. V dopise kromě jiného píše, že lid Chabíro ohrožuje královské území a žádá od faraóna pomoc. Název Chabíro se vyskytuje ve starých dokumentech Středního východu i v různých formách, jako je Chafíro nebo Abíro a znamenají banditi anebo tlupy. Překladatelé název Chabíro změnili na „Hebrejci“ a později na „Židy“. Například í takový seriozní historik jako je J. Breasted v své knize „Ancient Records“ píše pod obrazem zmíněného dokumentu následovně: „ Dopis vládce… ve kterém informuje svého pána o útoku Židů na Palestinu“.
Skutečnost, že mnoho historických dokumentů bylo zfalšovaných, donutila nové historiky, aby se znovu vrátili k důkladnému čtení starých dokumentů na základě nových poznatků, a nezávisle na biblickém textu. Dnes, ve světle nových objevů, začala obroda historického příběhu celé Palestiny. Historie Palestiny se už nedá napsat na základě politických zájmů jedné skupiny, ale na základě historických procesů všech obyvatel Palestiny, kteří během dlouhé historie Palestinu obývali.
Historie se v žádném případě nesmí interpretovat ve prospěch politických zájmů dnešních prosionistických skupin. Nesmíme se dívat na minulost Palestiny skrze hledisko dnešních koloniálních zájmů sionistů.

dr. Nidal Saleh

Chlouba Českých drah jménem pendolino už není výstavní síní, už není důvodem k radosti a pýše. Vlakům pendolino kolabuje software a vlaky zastavují na každém kroku, skoro jako nějaký obyčejný courák. Zase se ke slovu dostávají staré vtipy na účet železniční dopravy, kdy cestující může být rád, že vlak dojede vůbec.
Jenže ironický smích ustane hned, jakmile si uvědomíme, že se jedná o podnik státní a podobné hity pro zákazníky se objednávají z peněz nás, daňových poplatníků. Proč už dávno nejsou na světě jména viníků takovýchto nevýhodných smluv bez patřičných smluvních pokut? Proč už jejich hlavy nejsou veřejně servírovány na stříbrných podnosech? Řešením není ani omluva drah a snížení jízdného.
Inu, zase se ukazuje, že „kvalitní“ zahraniční výrobky (eufemismus pro šunty záměrně vyvážených na export) jsou drahé i zadarmo. A je jedno, zda se jedná o Italy či někoho jiného… Copak země s nejhustší železniční sítí ve střední Evropě si není stavu sama vyrobit pár schopných a výkonných lokomotiv a vagónků, které by byly nejen ku prospěchu Českých drah, ale i spokojených cestujících?

Jan Kopal

Pamatujete? Když před sedmi lety přilákala investiční nabídka firmu Philips do České republiky, prezentovala to Zemanova vláda jako obrovský úspěch. Postavení továrny v Hranicích na Moravě ovšem předcházelo vyjednávání s vlastníky půdy, kteří nechtěli svůj majetek prodat za směšně nízké ceny. Asi nejznámějším se stal případ kadeřnice Markéty Regecové. Ta se rozhodla vzepřít aroganci mocných a trvala na svém. Odmítala ustoupit. Okamžitě se stala terčem nenávisti, psychického nátlaku a fyzických vyhrůžek. Dokonce i tehdejší premiér Zeman hovořil o tom, že je potřeba „více Philipsů a méně Regecových“.
Uběhlo jen několik let a z někdejší chlouby je katastrofa. Firma Philips oznámila, že spěje k bankrotu a nepočítá s výrobou ve ztrátových pobočkách. Továrna v Hranicích zastavila provoz. Hrozí, že bez práce se ocitne 1.300 zaměstnanců, což by mělo negativní dopad na celý region. A když si k tomu připočteme, že investiční pobídky přišly v tomto případě stát na půldruhé miliardy korun, přijde nás „podnikání“ firmy Philips velmi draho. Smutné je, že případ Philipsu není ojedinělý. Stačí si připomenout firmu Flextronics v Brně. Ta vyinkasovala od státu 100 milionů a 50 hektarů půdy zdarma, aby po krátké době oznámila, že končí.
Nenastala již konečně doba, abychom upustili od nesmyslného klanění se zahraničnímu kapitálu za každou cenu a zaměřili svojí pozornost především na podporu domácího podnikání? Proč musí na jedné straně cizí firmy dostávat desetileté daňové prázdniny a na straně druhé jsou čeští podnikatelé a živnostníci doslova odíráni státem nesmyslně vysokým daňovým zatížením? Krach Philipsu je důkazem, že je něco špatně.

Tomáš Vandas

Nejen politický hochštapler a podvodník vysokého kalibru, ale také zdatný demagog a bezesporu vysoce inteligentní člověk, to všechno je Vladimír Železný. Pragmatickým politickým tahem je účelové spojení jeho Nezávislých demokratů se zkrachovalou Stranou za životní jistoty, která od „Kremličkova brouka“ nic pozitivního ani konstruktivního nepředvedla.
Je jen s podivem, že člověk, který si hraje na prototyp pravicového politika, se může bez mrknutí oka spojit s kryptokomunisty s levicovým programem par excellence. Jistěže hon na voliče (bez ohledu na jeho skutečné politické názory) může opravňovat k čemukoliv, ale přeci jenom by mohl mít určité limity.
Naštěstí i účelovostí svých politických sňatků z rozumu Vladimír Železný dnes a denně dokazuje, jakou politiku chce v budoucnu realizovat a praktikovat. Doufejme, že do doby voleb procitnou i letití diváci kdysi oblíbeného nováckého pořadu „Volejte řediteli”.

Jan Kopal

Pokračování úspěšného titulu přináší řadu dalších příběhů slavných postav světové historie. Hillaire Belloc, Georges Bernanos, Louis Bonald, Whittaker Chambers, Marcel Lefebvre, Henri Massis, Jukio Mišima, Gabriel García Moreno, Arnošt Procházka, Alois Rašín - to jsou ti, kdo formovali pravicové myšlení, promýšleli nové cesty vývoje, bouřili se proti
samozvanému „pokroku” a za své myšlenky často i umírali. Chceme vyprávět jejich příběhy a přiblížit je dnešním čtenářům; pojďte s námi poznávat historii pravicového myšlení!

Podívejte se na ukázku z knihy na náš web - http://www.narmyslenka.cz/image/OS2.PDF

Osobnosti pravice podruhé jsou v pořadí třetí knihou našeho vydavatelství Národní myšlenka. Stojí tradičních 29 korun (+17 kč poštovného) a objednávat je můžete na našich adresách: elektronické redakce@narmyslenka.cz či klasické poštovní NM, PO BOX 18, 463 42 Hodkovice nad Mohelkou.

A Pražáci pozor - na Nádražní ulici 68 na Praze 5 otevíráme distribuční místo Národní myšlenky v Kavárničce Osvěžovně - zastavte se tam pro něco ke čtení!

Rada Evropy odsouhlasila zprávu odsuzující komunistické zločiny. Zpráva, o které poslanci ze 46 členských států hlasovali, žádá vedení Rady Evropy, aby svolalo mezinárodní konferenci o komunistických zločinech a dále kupříkladu nabádá jednotlivé státy, aby vedly diskuzi o své minulosti a podporovaly vědomí svých občanů o inkriminovaných částech jejich historie.
Autor návrhu této rezoluce, švédský křesťansko-demokratický poslanec Göran Lindblad správně argumentuje tím, když říká, že „stále chybí celkové odsouzení těchto zločinů, Evropa nesmí opakovat své chyby. Je třeba pamatovat na oběti a jejich příbuzné, je třeba jim poskytnout alespoň morální odškodnění.“ Pomineme-li debatu na téma zločinnosti komunismu a správnosti takové rezoluce, zaráží především jiná věc.
Schválení této rezoluce vyvolalo totiž téměř okamžitě obrovské protesty hovořící o „diskriminaci“ ze strany evropských bolševiků, českých nevyjímaje. Přitom ale sama rezoluce nehovoří o nějakém hromadném zakazování komunistických stran, nýbrž pouze morálně odsuzuje zločiny jimi v historii spáchané. Čili mi z toho nevychází nic jiného, než že bolševikům vadí zejména uctění obětí, které jejich předchůdci (někdy i současníci) zavraždili. Jak je možné, že se neozývají zlé mediální jazyky, které (alespoň tedy v ČR) minulé týdny tak rozhořčeně bědovaly nad „neúctou k obětem tábora v Letech“ ?

Ondřej Šlechta

To, že nechutnost zvanou registrované partnerství, schválí poslanecká sněmovna, kde většinu mají komunisté (různé stranické příslušnosti) a socialisté všech odstínů, by bylo celkem pochopitelné, ale že tak hluboko klesne i senát, kde konzervativní segmenty české politické scény mají přeci jakés takés (byť pochybné) zastoupení, je pro mne velkým zklamáním.
Samozřejmě že to bylo výsledkem velkého tlaku 4procentní lobby, kde za jejich zájmy energicky vystupovala také „naše“ milovaná umělecká fronta. Všichni ti, kdo dříve horlivě a jako na běžícím pásu podepisovali různé Anticharty a jiné obskurní bolševické bláboly, dnes stejně horlivě podepisují rezoluce na podporu uzákonění jediné sexuální deviace a úchylky.
Přes všechnu snahu rozkladných elementů to nic neubírá na posvátnosti svazku manželského a tradiční rodině coby pilíři konzervativní a reprodukčně silné společnosti. Rodina, kde jsou jenom dva tatínci, se rozmnožovat nemůže a nebude! To jsou železné přírodní zákony. Takže kolik je u nás vlastně stoprocentních homosexuálů, kteří mají dva tatínky a žádnou maminku? Myslím, a moc se zřejmě nepletu, že jich nebude ani ona 4 procenta!

Jan Kopal

Otázka zní: kdy zmizí Pitr?

Jeden z méně známých miliardářů a jeden z hlavních majitelů Setuzy František Mrázek byl zastřelen včera večer na pražské Lhotce. Lze ho definovat jako velkého Pitrova bílého koně. Tomáš Pitr je nyní v pozici, kdy by měl zmizet.
Úzké propojení obou mužů znamená, že Tomáš Pitr buď vraždu Mrázka sám objednal, aby se zbavil nepohodlného svědka, bílého koně a obchodního partnera, který na něj hodně věděl a přestal ho respektovat, a nebo jde o útok zvenčí na jeho skupinu okolo Setuzy a jde o život samotnému Pitrovi. V obou případech je pro Pitra nejlepší zmizet.
František Mrázek byl jeden z nejúspěšnějších českých veksláků a zlodějíčků, kteří se vypracovali a dosáhli na miliardové majetky. Přes šmelení s bony a prodávání „digitálek“ za minulého režimu se z něj stal příslušník podnikatelské elity České republiky. Kulka odstřelovače ho zasáhla týden před jeho 48. narozeninami.
František Mrázek byl člověk, který měl řadu obchodních aktivit a řadu nepřátel. V podstatě nechodil nikam bez ochranky a jeho vilu hlídali stabilně čtyři muži. Svou ochranu ještě zvýšil poté, co na něj neznámý pachatel vypálil několik ran a zranil ho během jeho cesty z Českého Brodu do Prahy v létě 2002. Mrázek tehdy případ nepodceňoval a zajistil si v České televizi reportáž v pořadu Na stopě, která slibovala 2 miliony korun komukoli, kdo o střelci na Mrázkovo auto poskytne informace (vše bylo však vysíláno anonymně, jméno Mrázek nepadlo).
Kontakty Františka Mrázka byly značné. Počínaje vysokými politiky sociální demokracie (Ivo Svoboda, Michal Kraus, Pavel Mertlík, Miroslav Šlouf), se kterými přes Baraka Alona (známého a úspěšného tuneláře Komerční banky) zprostředkoval vytunelování ruského dluhu a jeho prodej neznámé a tajemné firmě Falkon Capital až po úzké styky na BIS a speciální policejní složky pro boj s organizovaným zločinem.
Velmi úzké vazby pojily Mrázka s Miroslavem Provodem, podnikatelem „Mrázkova“ ražení. Společně úspěšně přes nesplácené úvěry tunelovali Agrobanku, Pragobanku, IPB a další peněžní ústavy.
Ale vraťme se k násilné smrti Františka Mrázka. Smrt faktického vlastníka jednoho z nejvýznamnějších českých podniků, který navíc nyní bojuje se státem a s věřiteli, jen dokresluje atmosféru v zemi. Jde o „mafiánský kapitalismus“, přičemž tento termín vymyslel a na jeho zavedení v praxi se významně podílel sám jeho autor.
Pikatní příchuť získává Mrázkova smrt za situace, kdy premiér Paroubek označil Mrázkova kolegu Pitra za „nepřítele státu“ a podobné termíny použil proti celé Pitrově skupině. Nyní si může tedy premiér jednoho „nepřítele státu“, kterému tajně prodal sociálně demokratický ministr Palas takříkajíc „za babku“ (aneb za 229 Kč za akcii) ústeckou Setuzu, škrtnout ze seznamu.
Na řadě i na tahu je nyní Tomáš Pitr.

Richard Král

zdroj: Zvědavec

Prvního listopadu 2005 vyhlásila Organizace spojených národů zítřejší den, 27. leden, Mezinárodním dnem vzpomínek na oběti holocaustu. U nás se tento den stal zatím „pouze“ dnem pamětním, ovšem je doprovázen mnoha oficiálními akcemi, kterým se skutečně českým svátkům, jako je 28. září či 28. říjen, rozhodně nedostává. Tak například Federace židovských náboženských obcí společně s Židovskou obcí Praha uskuteční slavnostní zasedání historické skupiny Osvětim při České svazu bojovníku za svobodu. To se uskuteční v prostorách Senátu ČR a záštitu převzal jeho předseda, Přemysl Sobotka. Hlavní projev má pronést Petr Pithart a účast přislíbil třeba i ministr kultury Jandák.
Na tomto svátku by nás však nemělo zajímat jen to, kdo a kde jej bude slavit, je zajímavé podívat se i na průběh jeho schvalování na půdě OSN. Návrh na určení dne vzpomínek na oběti holocaustu podal Izrael spolu USA, Austrálií, Kanadou a Ruskem, následně jej pak podpořilo 91 členských států. Židovské kruhy však byly značně pobouřeny námitky zástupců Egypta, Indonésie a Malajsie. Ti totiž říkali, že by měla být připomínána památka obětí všech genocid a že nikdo by si neměl usurpovat monopol na utrpení.
Ano, tato slova jsou vskutku důležitým varováním pro dnešek. Obávám se totiž, že skutečným významem zítřejšího svátku není připomínání si válečných hrůz a utrpení celého lidstva bez ohledu na rasu, národnost nebo náboženské přesvědčení. Jinak by snad připomínky zástupců zmíněných států nemohly nikoho šokovat. Jestliže se tak přesto stalo, pak je evidentní, že je tento svátek opět brán jako svátek jen některých obětí, jako produkt rasistických myšlenek, podle kterých jen někdo je hoden připomínání a vzpomínání. Všechny ostatní oběti genocid, etnických čistek a válečných hrůz jsou asi podřadné, úcty nehodné, prostě nekošer.
Bude jistě velmi poučné sledovat, kdo a jakým způsobem se bude zítra vyjadřovat, kdo a jak bude tento vyvolenecký svátek oslavovat. Účastníci vzpomínkových akcí již svou přítomností dají najevo, že vidí a chápou velký rozdíl mezi oběťmi - jedny se oplakávají a o druhých se tolik nemluví, na ty se příliš nevzpomíná. Byly prostě špatného původu.

David Macháček

Pondělní článek v novinách Washington Post uvádí: „Bushova vláda používá peníze z rozpočtu ministerstva zahraničí, aby zvýšila popularitu některých palestinských politických stran v probíhajících volbách. Zhruba dva miliony dolarů již byly použity jistým oddělením federální Agentury pro mezinárodní rozvoj. Ale vláda se k této činnosti oficiálně nehlásí. Americké úřady říkají, že jejich rezervovanost má zajistit, aby palestinští představitelé získali důvěru veřejnosti za řadu drobných a oblíbených projektů, které budou takto sponzorovány. Spojené státy a nynější palestinští představitelé ze strany Fatah prohlašují, že se voleb obávají, protože velkou šanci na úspěch má hnutí Hamas.“
George Bush a jeho „neokonzervativní“ přátelé nyní utrácejí peníze, aby zvedli popularitu notoricky známých korupčníků a zlodějů ze strany Fatah. A odkdy je vůbec pro naši vládu potřebné ovlivňovat demokratické volby u jiných národů? Co kdyby se rudá Čína nebo třeba Evropská unie rozhodla ovlivňovat volby v USA finanční podporou politické strany, která se jim nejvíce líbí?
Jako všechny demokratické strany, Fatah se rozhodl být užitečný a udělat něco hezkého pro voliče právě před volbami a američtí daňoví poplatníci jim to platí. Článek ve Washington Post dodává, na jaké projekty peníze jdou: „Programy vytvářené s americkou pomocí se zabývají například kampaněmi na čištění ulic, rozdáváním jídla a vody, darováním počítačů společenských centrům a sponzorováním mládežnického turnaje ve fotbale.“
Existuje podezření, zatím neprokázané, že fondy CIA jsou některými palestinskými představiteli používány také na reklamy v médiích, různé platy a odměny, „bezpečnostní platby“ (čili platby pro ozbrojence, kteří dohlížejí na „správný“ průběh voleb) a jednoznačně také na úplatky.
Toto vše je v přímém rozporu s americkým právem, ale o takové drobnosti, jako je právo a zákony, se vláda přestala zajímat již dávno. Tito lidé ve Washingtonu prostě zásadně udělají cokoliv, co se jim zachce, a neberou ohledy na nic. Konají tak již od té doby, kdy nám bezostyšně lhali o válce, od té doby, kdy špehují nepohodlné lidi, od té doby, kdy roztrhali naši ústavu a vysmáli se našim ústavou zaručeným právům.

Jeff Davis

zdroj: AlterMedia USA

Poté, co jsem napsal článek Čí je nenávist, dostává se mi opravdu zvláštní pozornosti. To vše odstartovalo demonstrací za svobodu slova (chcete-li za Zündela) 28. října před velvyslanectvím SRN v Praze. Ve zmíněném článku píši, co jsem na této demonstraci zažil, že vše není černobílé, a ne ten, kdo je označován za extrémistu, se choval extrémně. Následně jsem se obrátil na orgány činné v trestním řízení se svým podezřením na možné porušení zákona.
Neuběhly ani tři měsíce a na jedné straně už padají rozsudky. Na druhé straně je tempo práce výrazně pomalejší, policie totiž prý ještě nemá podklady a nemůže vyvíjet úsilí po hledání pravdy. Neočekával jsem naivně, že bude proti všem postupováno s stejnou přísností. Mám však pocit, že je tu stálá snaha celou demonstraci kriminalizovat a pomluvit. Ať jde o organisátory nebo účastníky.
Chápu, že někdo nechce připustit, že pravý smysl této demonstrace byl v boji za svobodu slova a takzvaně seriosní média neřeknou, že i přes provokace a nenávist protidemonstrantů celá akce proběhla v pořádku a v souladu s demokratickými zákony naší vlasti. Tvrzení, že to byla akce neonacistická, je pomluvou. Stejně tak v takovém tvrzení lze vidět šíření poplašné zprávy, neboť neonacistická akce odporuje zákonu a nelze takové shromáždění uskutečnit. Pokud někdo vydává akci za svobodu slova za něco takového, dopouští se podle mne trestného činu. Bohužel vyšetřování těchto podezření se tu asi nechce dotahovat do konce.
Již mnohokrát bylo řečeno, že žijeme v (post)komunistickém režimu, který jak personálně tak skutky navazuje na ten předlistopadový. Díky osobním zkušenostem mám názor obdobný a chápu, proč je důvěra v právo a spravedlnost v naší zemi tak nízká. Nechápu však to stálé opakovaní předsudků a tlak proti těm, kteří mají jiný názor. Někdo si přivlastňuje patent na pravdu a nepřipouští všem stejné právo. Jsem pouhým idealistou, věřím-li, že tu bude alespoň předstírána rovnost před zákonem a spravedlnost i vůči vyvoleným?
O mně se nyní píše jako o nahnědlém lidovci i jako o neonacistovi a představitel politické policie mne chodí pomlouvat k mým nadřízeným. Roky veřejně hlásám stále stejné myšlenky, tak proč až nyní? Vlastní názor jsem mnohokrát presentoval (viz www.mtobias.czechian.net). Přesto asi až teď kdosi poznal, kdo jsem, a obrátil vůči mně svou nenávist.
Přestože jsem byl k tomuto státu vždy loajální a žiji dle jeho norem, pociťuji vůči sobě zášť. Vše to na mne působí jako úmyslná snaha o mé znevěrohodnění v souvislosti s učiněnými oznámeními. Nemusím asi dodávat, že po těchto zkušenostech nevěřím v objektivní prošetření. Policie po mně nikdy nepožadovala podání vysvětlení žádného mého výroku ani skutku, ale přesto mne měl její představitel u zaměstnavatelů nařknout z takového jednání, a aby svým slovům dodal váhy, neopomněl prý zmínit pikantnosti z mého soukromí. Inu to už asi k takové práci patří.
Mým vzorem není Marx, Che Guevara ani Hitler, nýbrž Ježíš. I on čelil úkladům a nástrahám nejen mocných své doby. Zákon nepřekračoval, nýbrž naplňoval. Přesto, ač nevinen, byl odsouzen za nejtěžší „politické“ zločiny. Snažím se nedokonale jednat podle jeho příkladu, být prost zášti a nenávisti a neuchýlit se k metodám oponentů. Svůj boj za zdárnější svět a společnost vedu z posic morálních, ukotvených v tradičním řádu hodnot. Věřím mimo jiné v odpuštění hříchů i spásu duší a modlím se i za své pronásledovatele.

Milan Tobiáš

V Čechách a na Moravě jsme před dvanácti lety prožívali fázi gründerského kapitalismu se všemi průvodními jevy, jež k tomu patří. Zavírala se jedna továrna za druhou, lidé, neznajíc do té doby „dobro“ nezaměstnanosti, pocítili ji v její plné „rozkoši“; ekonomové z ODS a vláda, jež tato strana na základě voleb z roku 1992 sestavila, snažili se v národě, který v důsledku komunistického režimu trvajícího dvě generace byl ekonomicky nivelizován, vytvořit v české společnosti - přesně podle pouček Karla Marxe a Fritze Engelse - dvou vousatých dobrodějů „šťastné budoucnosti“ - sociální třídu „horních deseti tisíc“ stůj co stůj.
Přes noc se z bolševických správců/ředitelů národního majetku, tedy majetku, který jsme my všichni vytvářeli a rozmnožovali často otrockou prací, stávali vlastníci a majitelé - široce se ujímalo slovo manažeři; jejich společným znakem je absence sebemenších ohledů na život svých zaměstnanců.
Pro dokreslení charakteru nových majitelů podniků a továren je třeba si uvědomit, že je na výsluní jejich ředitelských postů v dobách bolševického režimu vynesla vlna tzv. normalizace v sedmdesátých letech. Aby se stali správci našeho majetku, tedy ředitelé (s nimi i všichni ti náměstci, co jich bylo), museli se nejdříve stát členy zločinné Komunistické strany Československa. Aby se stali členy KSČ, museli plivnout na suverenitu svého státu a být zrádci svého vlastního českého národa. Nic jiného totiž od nich bossové KSČ nechtěli, než aby nahlas a veřejně souhlasili s tzv. vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Jinak řečeno: za kus „žvance“, aniž se styděli, prohlásili se za zrádce národa a kolaboranty s okupační mocí! Ztráta morální čistoty ani zrada národa fyzicky nebolí a okolnost, že svým nechutným postojem se stali morálním bahnem společnosti, nebylo na nich ani znát, ani cítit, za to „kešeně“ byla plná. Tak čeho se bát?
Zkraje roku 1994, tak jak vzrůstala nespokojenost a rozčarování prostých lidí s ekonomickým a politickým vývojem v republice, vytvořila v Praze skupina schopných a odhodlaných lidí novou politickou stranu s názvem Demokratická unie (DEU). Strana měla být náplastí na všechny ty křivdy a zlodějny, divokou privatizaci, vzrůstající kriminalitu prorůstající do nejvyšších vrstev společnosti, korupční prostředí, rozprodej národního majetku do ciziny, atd.atd. Kdo chce více vědět o této době a událostech s ní spojených, odkazuji ho na tehdejší noviny Český deník, vydávané jeho majitelem p. Kudláčkem. Do nové strany se hlásili ve velkém počtu a v dobré víře lidé - mezi nimi i já - kteří upřímně doufali, že se dá pomocí demokratických prostředků a metod leccos ve společnosti opravit. Za všeobecného konsensu nastavit v národě morální hodnoty, jež by byly nejen prioritou v chování lidí, ale byly by i rozhodujícím činitelem v ekonomice i politice. Je to jistě naivní představa, ale tehdy se to lidem tak naivní nezdálo. Přetrvávala mezi nimi totiž ještě jakási euforie z roku 89, která ovšem v dalších měsících z nich dokonala vyprchala. Do nové strany se hlásili ve velkém počtu i lidé, kteří tuto stranu vnímali jako příležitost, jako poslední vlak, do něhož je třeba naskočit a nechat se svést do nejvyšších pater politické moci.
Toho roku se i v Praze 6, tak jako na mnoha místech republiky, zakládaly buňky nové strany. V sále kina Ořechovka 27. května 1994 se nás sešlo tenkrát přes šedesát lidí. Byli to lidé ze všech sociálních vrstev společnosti - od té doby jsem už nezaznamenal tak velikou spontánní účast dospělých lidí na řešení politického života společnosti…
Organizačních záležitostí se ujal ing. Bělohoubek, známý disident na Praze 6. Po jeho krátkém úvodu dal slovo plénu. Nastal slovní průjem mnoha lidí, zoufalé výkřiky na vládu a ODS, jakož i proklínání komunistů - kdo v té době absolvoval nějaké politické schůze, tak ví o čem hovořím; člověk nabyl falešný dojem, že vlastně všichni v sále v dobách bolševického režimu byli jeho tvrdými oponenty.
Po více než dvou hodinách se přistoupilo k tomu hlavnímu: volbě předsedy DEU na Praze 6. Domnívali jsme se, že jím bude ing. Bělohoubek. On však k volbě doporučil prof. Č. Černého z vysoké školy chemicko-technologické.
Pan profesor měl úžasné entreé: ve svém projevu, jež vedl tvrdě antikomunisticky, se rovněž představil jako nesmiřitelný odpůrce ODS a vlády vedené jejím předsedou, dnešním panem presidentem. V kině Ořechovka učaroval své posluchače jednak svým slovním vystoupením, jednak svým vzhledem: střední štíhlá postava, dokonale padnoucí drahý oblek, kravata, ostře řezaný obličej s brýlemi, bílé vlasy - dokonalý profesorský zjev.
Už se schylovalo k volbě, resp. jmenování, neboť snad každý byl rozhodnut dát mu svůj hlas, když jsem si uvědomil, že vlastně pan profesor nám o sobě nic neřekl, že bychom měli znát jeho krátký životopis. Bojoval jsem sám se sebou: budu-li vyžadovat, aby na sebe něco řekl, budu vnímán jako provokatér; na druhé straně, vědět něco o něm musíme, když mu dáváme důvěru. Zvítězilo ve mně mé lepší já, vstal jsem a prohlásil, že pan profesor by nám měl říci také něco o sobě. V tu chvíli bylo v sále kina takové ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnuvší na zem. Odkvétající zmalované a vykrmené matróny, které byly ozdobou všech bolševických schůzí, mně očima vražedně probodávaly, co že si to vůbec dovoluji. Pan profesor Černý hbitě vstal a jal se hovořit. Hovořil o tom, jak ho mají jeho studenti rádi, hovořil o tom, jak studoval a vystudoval, a také řekl, že mu v roce 1969 zůstal bratr ve Švédsku, a on že prý v roce 1970 získal profesorský titul a zařazení na vysoké škole. Po jeho slovech jsem zůstal jako omráčený!
Po chvíli jsem opět vstal a prohlásil, že vzhledem k životopisu pana profesora nemůže - podle mého názoru - tento vykonávat funkci předsedy DEU na Praze 6. Obšírně jsem také dokazoval, proč si to myslím. Moje argumenty neobstály - jako vlny mořské vody se rozbíjely o skálu mlčení většiny přítomných. Lidé v sále nebyli schopni - lépe řečeno nechtěli - si dát do souvislosti profesorovo sdělení s tehdejší politickou situací, že totiž komu utekl na Západ někdo z rodiny, zůstavší příbuzní měli tak říkajíc „po chlebě“. Ano, bylo možné, že někdo z rodinných příslušníků žijících v socialistickém táboře mohl dělat kariéru, ale to nebylo zadarmo; všechny takové „hříšníky“ měli estébáci pod kontrolou, jejich kariéra, byla-li jaká,znamenala něco za něco. Byl-li někdo na takovém vysokém postu jako pan prof. Černý a nebyl přitom v KSČ, musel být dobře zapsán jinde. V každém případě je to člověk s elastickou páteří a musel bolševikům „zobat z ruky“. Všechno marné: lidé v sále byli hlušší, nechtěli znát pravdu o metodách komunistického režimu i když ho sami prožili. Viděli jen před sebou skvostného pana profesora, bezvadného rétora - a to bylo pro ně rozhodující. Normalizační profesor Černý byl tedy na Praze 6 zvolen předsedou DEU, strany, jež si vytkla za svůj hlavní cíl postupnými cílenými kroky národu vrátit duchovně-morální hodnoty!
O celém volebním spektáklu na Praze 6 jsem napsal článek do Českého deníku, jež vyšel 22.6. 1994.
Na základě toho se konala druhá schůze DEU, kde byl přítomen i šéf DEU, sám ing. Majzlík. Tento Majzlík přešel do DEU z KDU-ČSL, kde byl dlouholetým členem. Submisivita této takystrany a její čtyřicetiletá a stále nenaplněná touha vlézt do rektálního otvoru mocných tohoto světa, se nutně musí podepsat na psychice a rozhodování jejích členů, zejména vedení.
Schůze se nesla v duchu „nalezeného nepřítele ve straně“, za kterého jsem byl označen já, protože jsem se opovážil nazvat věci pravým jménem. Označili mne za štváče, rozvraceče a lháře, dokonce mě jistý právník vyhrožoval trestním stíháním. Takže v politické straně DEU jsem skončil, aniž jsem do ní vstoupil. Tak to v Čechách chodí: kritik musí odejít, zatímco žába zůstává na prameni.
Příběh má ovšem svou pikantní pointu.
V listopadu 1994 se v České republice konaly komunální volby. Na Praze 6 volby vyhrála ODS a starostou se stal ing. Petr Boček. Protože DEU měla také tenkrát slušný volební výsledek, zaujala místa v zastupitelstvu a pan profesor Černý se stal dokonce členem rady zastupitelstva.
Pan starosta byl člověk snaživý, přišel s nápadem vskutku geniálním: udělat z Dejvic jakousi reprezentační čtvrť pro „horních deset tisíc“. Jeho skvělý, lidumilný nápad dokonce korunoval tím, že tehdejšímu premiérovi, panu V. Klausovi - svému stranickému bossovi - nabídl přiměřený byt jeho postavení za „přiměřenou“ cenu. Tenkrát, v roce 1995, se „transakce“ provalila a média měla několik měsíců o čem referovat. Ale pikantní na věci je to, že v radě zastupitelstva v Praze 6 pro to, aby byl byt nabídnut Klausovi, zvedl ruku i náš milý normalizační profesor Černý!
V té době se mi dvakrát při náhodném setkání na ulici stalo, že lidé, kteří mu v sále Ořechovka dali hlas, se mi omlouvali a divili se, jak mohli být tak zaslepeni. Byla to pro mne příjemná satisfakce a měl jsem velkou radost zejména z toho, že pan profesor odkryl svou skutečnou tvář.
Píše se rok 2006, zanedlouho budou parlamentní volby. Apeluji na voliče, aby byli uvážliví ve svém rozhodnutí komu dát svůj hlas. Nedejte se zmást zjevem kandidátů, nebojte se jich ptát na jejich život: kde pracovali za vlády bolševiků, jakou dělali kariéru, jak a v čem byli organizováni, jak velké majetky mají, kdy a jak je nabyli, popřípadě kde a kdy studovali apod., protože to jsou informace, jež osvětlují život kandidáta a částečně ukazují i jeho vnitřní život; neboť - považte! - jestli kandidát bude zvolen, bude placen z vašich peněz.
Uplatňujme vždy a všude na předvolebních schůzích svoje právo znát své kandidáty!

Ladislav Malý

Skutečné národovecké organizace se vždy v historii České republiky potýkaly s nemalými problémy a vždy se velmi intenzivně pod taktovkou různých Uhlů, novinářů a „lidskoprávních“ aktivistů pracovalo na tom, aby národovecké subjekty byly přinejmenším zdiskreditovány, ale pokud možno pronásledovány policií a nejlépe rovnou zakázány. To se bohužel nevyhnulo žádné národovecké organizaci či straně. Vzpomeňme si třeba na SPR-RSČ. Tato strana byla svého času periodicky propírána v tisku a nakonec to došlo tak daleko, že sami opoziční parlamentní politikové zamezili tomuto subjektu v činnosti tím, že mu v roce 1998 po volbách odmítli vyplatit miliony, na které měla podle volebního výsledku republikánská strana právo. Upřením financí tak prakticky zamezili další významnější činnosti republikánů a ti od té doby už jen upadali.
Své si musely prožít i takové organizace jako např. Vlastenecká Fronta či Hnutí národního sjednocení. Obě organizace byly soustavně obviňovány z rasismu, pochopitelně také antisemitismu, protože bez toho by ta obvinění nebyla asi „to pravé“, fašismu, nacismu a já nevím z čeho ještě. Prostě z věcí, které jsou dnes už jaksi klasikou.
Vzpomínám si, jak bylo v roce 1997 mediálně ničeno Hnutí národního sjednocení reportérem ČT panem Vondráčkem v pořadu Nadoraz. Ten jako by představitele Hnutí při tříhodinovém rozhovoru během točení reportáže vůbec neposlouchal, protože i navzdory tomu, co panu Vondráčkovi sdělili, celou reportáž, zcela jistě záměrně, natočil v duchu goebbelsovské propagandy tak, že v ní bylo pravdy tak snad deset procent. Reportáž byla prostříhána záběry německých vojáků s hákovými kříži, hromadami mrtvol apod. Byla zcela lživá a účelová.
To samé se nyní děje v případě Národní strany (NS) a v tomto pocitu mě utvrdila včerejší reportáž v pořadu Reportéři ČT. Reportáž mě velmi zhnusila a docela dost mě přišlo líto, že lidé v politickém boji nedokáží být fér, protože namísto serióznímu dialogu se hází jen hnůj. Než aby došlo k řádné diskusi, opět se na NS valily nejhrubší nadávky a emocionální výlevy. V reportáži se projevilo velmi osvědčené „nálepkování“. NS nejenže byla označena za fašistickou, ale dokonce i nacistickou. „Nálepkáři“ si skutečně nebrali servítky, a tak snad ani jednou nezaznělo „hanlivé“ nacionalistická strana, ale rovnou fašistická a nacistická.
Za nacistickou ji označil Čeněk Růžička z Výboru pro odškodnění romského holocaustu. Nevím ale jak moc je třeba brát v úvahu názor člověka, který, jak v reportáži dokázal, se nedovede ani řádně vyjadřovat při obyčejném objednávání autojeřábu na odstranění památníku NS. Ilustrativní ukázka toho, jak „inteligentní“ lidé soudí druhé.
V pořadu vystoupil i exprezident, humanista a veliký dramatik, pan Václav Havel. Ten NS označil jak jinak než za fašistickou a národovce za zakyslé, zapšklé, zamindrákované a zbabělé. No možná kdyby strýc pana Václava Havla Miloš Havel, byl zamindrákovaným, zapšklým a zbabělým národovcem, tak by za tzv. Protektorátu nespolupracoval s nacisty a gestapem. Ale to jen tak na okraj, jen pro představu, kdo by si měl zamést před svým vlastní prahem a pak druhé hanobit pro jejich názory.
Je skutečně obdivuhodné, s jakou lehkostí dokáží nejrůznější aktivisté a exprezidentové někoho obvinit z nacismu. Patrně si neuvědomují, co nacismem je a co není. Nacismus je ideologie postavená na myšlence výjimečnosti áriogermánské rasy. Jedním z hlavních bodů nacistické myšlenky bylo vydobytí východního prostoru pro rozvoj ariogermánské rasy. Nacismus, mimo jiné, také vycházel ze socialistického uspořádání státu. A tak se ptám. Má v programu NS něco o koloniích, o germánství či o socialismu? Myslí si někdo, že teď trošku přeháním a zabývám se zbytečně detaily? To, jak jsem pár slovy popsal nacismus, bylo právě tou podstatou této ideologie, nikoli nějakým detailem. A nacistický program mi rozhodně nepřipadá shodný s programem NS, ba ani jemu podobný. V programu NS bych spíše viděl souvislost např. s takovým Ladislavem Rašínem.
NS se prostě dostává do situace, do které se národovecké subjekty zákonitě v současné době dostat musí. To, čím si prošly výše uvedené organizace, teď čeká na NS. A možná ve větší míře, protože NS dokazuje svou vysokou akceschopnost a efektivitu. Dostává se do situace, kdy by se mohla stát skutečně adekvátní opozicí současným parlamentním stranám a mohla by se podílet na rozhodování v této zemi. No a to se pochopitelně nelíbí jak politikům, tak různým pochybným „aktivistům“.

Robert Mach

Praporčík americké armády Lewis Welshofer byl obviněn z toho, že při výslechu (lépe řečeno mučení) způsobil smrt iráckého generála. Bývalému veliteli irácké protivzdušné obrany Abidu Hámidovi Mauhúšovi při výslechu v listopadu 2003 přetáhl přes hlavu spací pytel, seděl mu na hrudníku a rukama mu zacpával ústa. Generál zemřel.
Laik by řekl - vražda, možná zabití, tedy trest odnětí svobody. Vojenský soud na základně Fort Carson v Coloradu jej však uznal pouze vinným zabitím z nedbalosti a udělil mu pokutu 6.000 dolarů, která mu bude stržena ze mzdy, a 60 dnů domácího vězení.
Až tedy budete chtít někoho beztrestně zabít, vstupte do americké armády, dotyčnému přetáhněte něco na hlavu, zacpěte mu ústa a sedněte si mu na hrudník. Šest tisíc dolarů není zase tak moc…
Ale abychom nekřivdili praporčíku Welshoferovi - jak dodala obhajoba, jeho nadřízení v Iráku tyto metody výslechu schválili.

František Nonnemann

Lidstvo, alespoň podle učení darwinistů, prošlo při svém vývoji také etapou, kterou jsme zvyklí nazývat dobou kamennou. Mělo se jednat o epochu, ve kterém hlavním nástrojem člověka byl kámen, který byl různě opracováván, broušen, ostřen atd. V této době jistě bylo velmi důležité umět si vybrat ten pravý kámen, protože ne každý se na výrobu nástrojů hodil.
Poslední dobou by se mohlo zdát, že se nám, ve velmi zdeformované podobě, doba kamenná vrací. Národní strana se rozhodla v Letech u Písku postavit kamenný pomník obětem druhé světové války a začal opravdový boj o kámen. Obec Lety a její okolí totiž mají pro své pomníky „zamluveny“ různé cikánské skupiny, jejichž představitelé zde jediní smějí cokoliv umisťovat.
Už jen pouhá zmínka o plánu na vybudování památníku vyvolala rozhořčení dosazených vládců. Samotné umístění kamene pak vzbudilo přímo hysterii. Celý minulý týden média kámen ze všech stran probírala. To bylo dohadů - kdo jej odklidí, kam bude umístěn, kdo to zaplatí či co za něm nakonec možná bude za text.
Nebohý čtyřtunový kámen se stal jakousi válečnou sekerou. Nehybně a bez vlastního přičinění nebo rozhodnutí stál na prý nevhodném a zakázaném místě a vyčkával, co se bude dít dál. Nakonec se nestal základem pomníku, nebyl obcí odstraněn a předán vlastníkům, byl ukraden knížetem Schwarzembergem s skryt v jeho lesích. Že má kníže zapotřebí krást kameny…
Člověk opět prokázal, že se naučil kámen ovládat. Jeden z nejznámějších kamenů v naší historii se stal důležitým činitelem, vyjadřovali se k němu mnozí ministři i kdejaký vládní zmocněnec, mluvilo se o něm dokonce i v dalekém, avšak důležitém Štrasburku.
Dnes už kámen ze světla ramp zmizel, skončila doba jeho slávy, přesto nám však dokázal, že naše éra se od oné doby kamenné zase tolik neliší. I dnes je totiž tím nejdůležitějším uměním přizpůsobit kámen svým představám. Již sice nemusí mít ostré hrany a být uzpůsoben k lovu, dnes je důležitější jej někam správně dovalit či naopak odněkud odvalit. Jeho váha je také mohutnou autoritou, dokáže s přesvědčených demokratů typu Peheho udělat (především tedy virtuální) výtržníky, z kamarádíčků čečenských teroristů jako je Štětina pak zase udavače.
Opravdu, žijeme v nové době kamenné. Je tedy nutné si také uvědomit, že kameny, jež nám jednou spadnou z našich srdcí, zavalí ty druhé tíhou hanby a provinění.

David Macháček

Po vyhnání talibanců a vítězství demokratických sil v Afghánistánu se tato země stala největším světovým producentem heroinu. V roce 2005 dosáhly zisky z opia 2,7 miliardy dolaru - 52 % HDP.
Díky nadprodukci z Afghánistánu klesly ceny heroinu v západní Evropě z 251 dolaru za gram v roce 1990 na 75 dolarů. V Hamburku dnes stojí jedna dávka 3 euro - třetinu toho, co stála před deseti roky. I třináctiletí si tak mohou dopřát namísto svačinky dávku heroinu.
Někteří afghánští politikové se domnívají, že by spojenecká vojska „dočasně umístěna” na jejich území mohla zakročit proti místním producentům opia, ale jak řekl plukovník Jim Yonts: „Naše hlavní mise spočívá v boji.”
Ale abychom byli spravedliví: USA investovaly 780 milionů v roce 2005 na boj s narkotiky v Afghánistánu. V předchozím roce to bylo jen 100 milionů. Trošku to pomohlo. Osevní plocha s makovičkami poklesla v tomto roce na 104 000 hektarů ze 131 000 hektaru v předchozím roce. Jenže produkce se ve skutečnosti zvýšila, protože byl velmi úrodný rok.

zdroj: Zvědavec

Irving sedí v koncentráku či Národní strana je neonacistická. To jsou výroky Karla Holomka, místopředsedy vládní rady pro záležitosti Romů, vyřčené v nedělním pořadu Otázky Václava Moravce na programu ČT 24. Do pořadu byla pozvána i Petra Edelmannová z Národní strany a probírala se kauza okolo památníku v Letech u Písku. Moravec byl při tomto tématu v odlišném rozpoložení, než na jaké jsme zvyklí. Bavit se z extrémisty je dnes samo o sobě zavrženíhodné a nemusí se vyplatit ani reportéru ČT, neboť ideový odpůrci nejlépe ví, že si je ve skutečnosti nezve kvůli objektivitě zpravodajství. Moravec tak nezvykle často vstupoval Edelmannové do řeči a poskytl ji v srovnání s Holomkem či ministrem Bublanem méně prostoru, zřetelná byla i snaha o její negativní vykreslení.
Ministr vnitra (a prý i dlouholetý agent) Bublan blekotal, co hodlá dělat, aby takovíto extrémisté byli postaveni mimo zákon. Bohužel musel přiznat, že sice nikdy nic neprovedli, ale z toho podtextu je to přece zřejmé. Podobně to podle Bublana dělá Vlastenecká Fronta nebo Národní sjednocení, pouze se snaží maskovat a pod maskou seriozních politiků hlásat své názory, proto se s nimi musíme vypořádat. Dále řekl, že Národní straně jeho ministerstvo dva roky bránilo v registraci, neboť je příliš národní.
Netřeba k tomu něco dodávat či to jakkoliv komentovat. Někoho posuzujeme podle činů a jiného podle neprokazatelných záměrů.

Josef Drmol