Britská vláda, konkrétně ministryně školství Ruth Kellyová, nařídila podle zpráv v tisku rektorům britských vysokých škol, aby zakročili proti extrémistickým studentům. Vychází patrně ze zprávy jakéhosi střediska pro zpravodajský a bezpečnostní výzkum, jehož ředitel Anthony Glees tvrdí, že „odhalili univerzity, kde dochází k podvratné činnosti, často bez vědomí vedení univerzit“. Výzkumný ředitel Glees se patrně domníval, že podvratná činnost bude koordinována rektory. A co to vlastně znamená podvratná činnost? Takové pojmy u nás byly „in“ naposledy v 80. letech minulého století, kdy podvratníci ohrožovali nezadržitelné směřování naší vlasti ke komunismu.

Podobnost terminologie používané západoevropskými politiky a zaváděné i v eurounijní legislativě je ostatně tématem na samostatný článek a snad i studii. Zdaleka nejde jen o to, že vláda v Unii je svěřena Evropské komisi (která má nespočetné množství „řídících výborů“ pro kdejakou oblast) s jejími komisaři, což velice připomíná sovětské rudé komisaře, a Evropské radě (která má nespočetné množství „pracovních skupin“ pro kdejakou oblast). Koneckonců „Evropská rada“ zní přece jen přijatelněji než „Evropský sovět“. Jde i o to, že potíže se v poslední době v Unii řeší „Akčními plány“, které jsou vnucovány vládám i soukromým subjektům, které chtějí splnit určité podmínky a například dostat určitá povolení nebo dostat určité podpory (bez nichž by ztratily konkurenceschopnost oproti ostatním, které ji dostaly, takže je záhodno akční plány plnit). Podpory pro regionální rozvoj teď například vyžadují zakládání místních akčních skupin (tzv. MAS), které jsou zárukou plnění podmínek pro příjem dotací (tedy peněz odeslaných místní vládou). MAS se tak stávají prodlouženou rukou Evropské komise v regionech namísto místní volené vlády, parlamentu a zastupitelstev a dalších národních institucí.

To jsou však skutečně otázky přesahující rozsah tohoto úvodníku, takže zpět k britské vládě a jejímu boji proti podvratným živlům. Britská vláda se musí vypořádat s masovým vražděním a terorismem, které proti britským občanům páchá radikální muslimská část vlastního britského obyvatelstva složená především z přistěhovalců, kteří v souladu s principy multikulturalismu nepřijali pravidla domácího obyvatelstva, ale naopak se snaží vnutit britským domorodcům své civilizační normy. Bylo by jistě pochopitelné, kdyby v takovéto době britská vláda v zájmu chránit své občany zakročila proti radikálním muslimům a vykázala je ze země bez ohledu na svou bývalou benevolentní přistěhovaleckou politiku. Snaha vykázat nositele nebezpečných názorů z univerzit již zní podivně. Je to mimo jiné důkaz o tom, že nebezpečná nemoc zvaná radikální multikulturalismus a nenávist k vlastním tradicím již zasáhla i britské školství. Složitější otázkou je, jak hodnotit snahu zaúkolovat rektory kontrolou názorů jejich studentů a dát jim pravomoc či povinnost vyloučit studenty s nesprávnými názory. Vedle zbabělého přenášení špinavé práce z vládních na jiné instituce je to jistě i rázný krok proti demokratickým tradicím a akademické svobodě.

Britští vládnoucí levičáci i této příležitosti využili k útoku proti Britské národní straně (BNP), která je jim patrně trnem v oku jednak svými úspěchy v některých místních volbách a jednak svým programem. Mezi názory, jejichž nositelé by měli být perzekvováni a vylučováni ze škol, byla vedle muslimského extremismu a extremismu ochránců pohody zvířat zmíněna i podpora BNP. Britská vláda chce souboj s muslimským násilím vyhrát vyhnáním radikálních muslimů z vysokých škol a aby se neřeklo, tak s nimi vyžene i fanatické „zvířátkáře“ a příznivce jedné politické strany, která muslimy nemá zrovna v lásce. Patrně v zájmu udržení alespoň části hlasů muslimské menšiny (prozatím menšiny) pro vládnoucí labouristy. A podle posledních zpráv chce boj s muslimským radikalismem britská vláda také vyhrát tím, že se zasazuje o přijetí Turecka do EU. To snad lze ponechat bez komentáře.

Proti BNP je nyní vedena rozsáhlá kampaň zahrnující i rušení bankovních účtů, nasazování infiltrátorů a provokatérů ze strany BBC a dalších kroků snažících se o úřední zrušení strany. Kampaň je ospravedlňována voláním BNP po vykázání nebezpečných muslimských přistěhovalců ze země, po zachování britských tradic a podobných požadavcích, které jsou pro vládnoucí elity z nějakých důvodů nepříjemné a jednoduše je označují jako rasistické, čímž předcházejí dalším diskusím. Kdo by se také veřejně postavil na stranu BNP, když by pak on nebo jeho potomci mohli být vyloučeni z vysoké školy, coby nositelé nebezpečných názorů?

Taková praxe jakoby něco připomínala. Většině Čechů by se měly vybavit roky strávené s vůdčí úlohou komunistické strany zakotvené v Ústavě. Lidé ale hrozně rychle zapomínají. Většině Britů by se mohl vybavit třeba román jejich krajana, jistého G. Orwella. Ideopolicie je přece nejpřiléhavější název pro činnost, kterou prováděl ředitel Glees zmíněný v úvodu a kterou britská vláda požaduje ještě prohloubit. Ohrožení svobody a demokracie v tom však patrně nikdo nevidí. Většina si asi říká: „Chtějí přece jen potlačit na školách hnutí zlých muslimů, kteří nám chtějí ubližovat, bláznivé ochránce zvířat, co ničí farmy, laboratoře a továrny na kožichy a také pomatené nacionalisty, kteří nemají rádi ty muslimy“.

Je na tom vlastně něco špatného? Mně na tom připadá špatné úplně všechno. Hlavně to, že je vůbec nutné se takto ptát.

* článek vyšel v Národní myšlence 4/2005

Jiří Hojer
zdroj: Národní myšlenka

Podle agenturních zpráv polská vláda odmítla zveřejnit výsledky vyšetřování údajné existence tzv. tajných věznic CIA na svém území. Sice například 12. prosince polský premiér řekl, že zpráva zveřejněna bude, ale nyní již mluvčí vlády Jan Dziedziczak hovoří jinak. „Zpráva by neměla být zveřejněna,“ řekl 23. 12. agentuře AFP. A ministr Zbigniew Wassermann, který je odpovědný za zpravodajské služby, k tomu dodal, že premiér slíbil tuto věc vyšetřit, rozhodně ale neslíbil výsledky vyšetřování zveřejnit. (Zpráva agentury AFP přeložená do češtiny je k dispozici na webu Nevhodné zprávy .)
Jakkoli mi je nová polská vláda sympatická svým rezervovaným postojem vůči EU, (zatím) verbálním odporem vůči mafiánsko-hospodářským sítím a důrazem kladeným na tradiční hodnoty, bezbřehá až zaslepená podpora celosvětovým aktivitám americké vlády ji zase v mých očích činí trochu méně sympatickou.
Je hezké, že Poláci odmítají v Evropě vládnoucí socialisticko - liberální tandem (nejlépe asi vyjádřitelný heslem - konec států, konec národů, konec tradic), ale pokud si představují, že by jej bylo vhodné nahradit něčím obdobným, co dnes panuje v USA, pak by se dostali z bláta do louže. Sice do louže navenek se tvářící jako pevná půda, ale přesto louže. Ostatně navenek jako pevná půda občas působí i močál.

František Nonnemann

Britská vláda oznámila, že kamerizace Britských ostrovů a šmírovací technologie dosáhla takové hustoty a kvality, že by bylo škoda toho nevyužít a začíná od nového roku monitorovat a archivovat každou cestu každým autem každého na Britských ostrovech. Kamery rozmístěné doslova všude budou přenášet obraz každé ulice do centra, kde automatický software rozliší značku auta a uloží do databáze čas a směr jízdy. Doplňkové informace budou dodávat bezpilotní letouny a vrtulníky kroužící 24 hodin denně nad svými sektory. Pokud náhodou bude existovat kout, kam kamery nedohlédnou, pomocí snímků z letadel a časové synchronizace se obraz doplní.
Následný program bude (zřejmě v reálném čase) skládat údaje z jednotlivých kamer a z leteckých záběrů do celkového obrazu, takže represivní složky budou přesně vědět kdo kdy kam jel. Informace prý bude uložena dva roky.
Britské listy uvádějí, že jenom v Londýně to bude 35 milionů registrovaných značek denně a v celé Británii pak 100 milionů.
To prý ještě není všechno. Usilovně se pracuje na tom, aby kamery rovněž rozeznaly a zaznamenaly tváře lidí. Tím dosáhnou toho, že nejen cesty autem, ale i cesty chodců, cyklistů, plavců a jezdců na koních budou mapovány a archivovány. Software pro identifikaci lidské tváře ještě není bez chybek, ale zlepšuje se velmi rychle. Spolu se směrovými mikrofony na každém sloupku tak britská vláda dosáhne absolutní informovanosti o každém jednotlivém členu britského království. Bude znát každou minutu aktivity každého svého občana. Bude vědět, kdy a kdo šel kam, koho tam potkal a o čem se spolu bavili. Bude vědět, co si dal v restauraci, kolik za to zaplatil, kolik dal jako spropitné a (po propojení s kamerami soukromých společností) bude vědět např. i to, kolikrát vzepřel činku v soukromém fitnes klubu. Bude vědět doslova o každém prdu.
Na plošnou analýzu chování jednotlivců bude nasazen další software, který bude upozorňovat na nepravidelnosti a „divné” chování. Např. neobvyklá procházka večer, návrat na stejné místo, zjevná nervozita apod.
Vláda také (mimo jiné) bude přesně vědět, zda je někdo nevěrný, komu zahýbá, s kým a kolikrát.
Každý drobný přestupek bude registrován, viník odhalen a okamžitě potrestán. Příklad: Vláda zakáže kouřit na veřejnosti (jakože to k tomu směřuje). Člověk, který si na procházce ve vylidněném městském parku zakouří, bude odhalen. Účtenka na pokutu mu přijde rovnou domů.
Ne, nemyslím si, že budou trestat každého za každý drobný přestupek. To by zvedlo bouři nevole. Naopak jsem přesvědčen, že dlouho nechají lidi ukolébat relativním „nic se neděje”. Ale budou to ukládat. A využijí toho u těch, které budou chtít potopit. U disidentů. U divňochů. A vůbec u lidí, kteří nějak nezapadají.
Tak. Šokující není to, co si ti hajzlové dovolují, ale to, jak na to reagují britští občané. Schválně - tipněte se. Vyrazili do ulic? Demonstrují? Defenestrovali grázly z britského parlamentu? Házejí vajíčka na budovu Ministerstva pravdy? Píšou do novin? Drží hladovky? Bombardují své „demokraticky volené zástupce“ telefonáty a faxy? Nic z toho. Zdá se, že to ani nezaregistrovali. Pokud ano, tak … nemám, co bych dodal.
Zprávu uveřejnil britský Independent, aniž by vyvolala větší odezvu. Tedy mohu-li soudit ze vzdálené Kanady. Prošel jsem se přehledem britského tisku, jak byl připraven BBC. Cituji:
Financial Times ve své každoroční anketě zvolily mužem roku muže hned dva: zakladatele internetového vyhledávače Google Sergeje Brina a Larryho Page.
Timesy po konzultaci s meteorology čtenářům oznamují, že se letos zase nedočkají bílých vánoc. To zklame hlavně ty, kteří si na sníh vsadili.
Daily Telegraph vedl rozhovor s Oliverem Letwinem, který má v Konzervativní straně na starosti politickou strategii.
A tak dále. Pokud některé noviny tu informaci uveřejnily, zapadla někde na dvacáté straně jako zcela nedůležitá.
Zbláznil se svět?
Británie je tedy první zemí, která bez nadsázky předčila orwellovskou vizi angsocu, jak je popsána v románu 1984. Od Orwella bylo vizionářské, že děj románu umístil do téže země a na totéž místo, kde o jednadvacet let později dochází k jeho naprostému zhmotnění.
Nemyslím, že potřebuji svou věštící křišťálovou kouli, abych předpověděl další vývoj. Řádově několik měsíců, maximálně rok bude trvat, než toto opatření převezmou další státy. Nikde nikdo proti tomu nikdy nic neřekne. Ale ano - řekne. Pár potrhlých důchodců z těch několika organizací zabývajících se právem člověka na soukromí. Pár blogů a pár disidentských webů o tom upustí poznámku nebo rovnou článek. Pár lidí si to přečte a napíše do diskuze to je teda bordel a co budeme dělat, že? Pár hňupů bude kontrovat, že není třeba nic dělat, protože kdo nic nedělá, nemá se čeho bát. A pojede se dál močálem černým kolem bílých skal.
Děti, které za několik roků dospějí, to budou brát už jako naprostou samozřejmost. A budou se cítit nejisté, pokud náhodou zabloudí do končin, kde kamery nejsou. Personal security, you know…
Uff. Jsou chvíle, kdy pochybuji, jestli má cenu žít. Toto je jedna z nich.

Vladimír Stwora

zdroj: Zvědavec

Nekonečný příběh na téma soudního procesu proti generálu Pinochetovi opět „pokročil“. Pinochet totiž neuspěl s odvoláním k nejvyššímu chilskému soudu a bude souzen kvůli perzekucím opozice v době odstranění rudé vlády. Nejvyšší soud v poměru hlasů 3:2 neuznal tvrzení obhájců o tom, že devadesátiletý nemocný starý muž není schopen před soud předstoupit.
Tato tragédie má již skutečně někdy prvky frašky. Nemá smysl znovu opakovat fakta o tom, že Pinochet zabránil bolševizaci své země, že nebývalou měrou zvýšil životní úroveň, že se po rozpadu komunistického bloku sám vzdal moci… to jistě všichni dobře víme.
Je to smutné konstatování, ale možná by skutečně bylo pro generála Pinocheta nejlepší, aby v dohledné době předstoupil před toho jediného spravedlivého soudce. Jinak budeme všichni svědky dalších nechutných tahanic, mediálních štvanic a nevybíravých útoků proti muži, který zachránil svoji zemi.

František Nonnemann

Vánoční svátky mají pro každého z nás ve skrytu duše neopakovatelné kouzlo dětství a vzpomínek. Vánoce jsou nejenom časem rozjímání a vzpomínek, ale i předsevzetí. Jedno z nejčastějších předsevzetí je, že si slibujeme, že ty příští Vánoce určitě nebudeme tak šílet a honit se, a vychutnáme si čas předvánoční i vánoční v klidu. Jenže rok se sejde s rokem a vše se opakuje znova a ještě ve větší míře.
Z Vánoc se vytracuje poezie, kouzlo, rodinná pospolitost a radost ze setkávání. Místo toho se z Vánoc stává povinnost, kterou musíme odbýt a mnohdy již začátkem prosince říkáme: „Už aby byly za námi…“ Ale to je špatně. Zkusme se vrátit do minulosti a vezměme si tak kousek oněch staročeských Vánoc, jak je vykreslil Josef Lada. To není z mé strany záchvat staromilství, protože vím, že čas se nedá vrátit, doba je také jiná, ale měli bychom se o to alespoň pokusit. Vím, vývoj jde kupředu, ale to, co se děje dnes, nemá nic společného s přirozeným vývojem.
Dříve lidé v čase předvánočním navštěvovali kostely, obhlíželi postavené jesličky, obdivovali adventní věnce a celkově se připravovali na narození Krista. Dnes lidé navštěvují chrámy také, ale jsou to chrámy konzumu, kde se lidé klaní zlatému teleti. V těchto chrámech číhají novodobí penězoměnci, jenž Kristus kdysi vyhnal z chrámu, aby lidem vnucovali lichvářské půjčky na zboží, které vlastně nepotřebují.
Minulá ateistická komunistická vláda udělala z Vánoc svátek obžerství, aby se hlavně v osmdesátých letech demonstrovala prosperita režimu, který pravidelně na vánoční trh dodával banány a pomeranče. Zde je právě ten neblahý začátek onoho dnešního stavu. Jediné, co se komunistům nepovedlo, vzít nestraníkům Ježíška, i když se snažili do dětských srdcích vpašovat Dědu Mráze.
Ale i po roce 1989 musí Ježíšek čelit dalšímu cizímu vetřelci, a to maskotu Coca-Coly Santa Clausovi. Tento lehce pedofilní alkoholik s houfem dětí na klíně, jenž je pozoruje se šibalským pohledem zpoza červeného okurkovitého nosu, je do dětského povědomí vpravován ryčnou reklamou.
Z dnešního aktuálního dění je i pro ateistu poučné navštívit kostel a spočinout pohledem na betlému, abychom si uvědomili, jak je tam znázorněna rodina - muž, žena a narozené dítě. Tak vypadá tisíciletá přirozenost a ne novodobé zvrácenosti, které se dnes halí do hávu tzv. registrovaného partnerství. Tradiční rodina vždy byla pevnou součástí národní pospolitosti v dobách dobrých, ale hlavně zlých.
Je tedy dost důvodů přehodnotit náš pohled na Vánoce a trošku změnit své chování. Vždyť stresu a komerce máme dost v průběhu roku, a tak se alespoň takhle nechovejme v závěru roku, protože je dost možné, že u mnohých zůstane tento pocit i v roce následujícím. Vždyť Ježíšek se narodil pro všechny, i pro ty, kdož v něj nevěří!

Jiří Štěpánek

Štastné a klidné prožití svátků vánočních všem svým čtenářům přeje redakce serveru AlterMedia ČR.

Svoboda projevu je zaručena. Alespoň to říká Listina základních práv a svobod (dále LZPS) v čl. 17 odstavci prvém. Odstavec čtvrtý téhož článku sice připouští její omezení, nicméně pouze zákonem a toliko z důvodů tam uvedených. Dále LZPS říká v čl. 4, odstavci 3, že taková omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují uvedené podmínky.
V praxi je ovšem vše jinak. Důvodem k omezení, často ale dokonce k odepření svobody projevu, je podle policie kupříkladu pouhé setkání osob „podezřelých“ ze sympatií ke krajní pravici, jakmile jejich počet překročí 1 osobu. Nedávné případy ukázaly, že lze pod rouškou ochrany veřejného pořádku rozehnat soukromou oslavu narozenin v řádně pronajaté restauraci, a to jen na základě domněnky, že jsou uvnitř příslušníci či příznivci hnutí nepohodlného ministru vnitra. Je-li výsledkem „důvodného podezření z hromadného páchání trestné činnosti“ několik předvedených a jedna či dvě demonstrativně obviněné osoby, musíme se ptát, jak je možné, že odpovědný příslušník je ještě na svém místě.
Většinou jde totiž o soukromé akce s řádným právním podkladem, co se týká místa konání (o čemž si např. CZECHTEK může nechat jen zdát). No a je-li při nich trocha hluku, dá se jistě věc řešit jinak, nikoli demonstrací síly. I kdyby ale osoby uvnitř naplňovaly znaky trestného činu, tak pouze po formální stránce, jež sama nestačí. Přistupuje k ní společenská nebezpečnost, tu zde nicméně při objektivním pohledu na věc nenajdeme.
Situace je o to závažnější, že tentýž policejní sbor, který za naše peníze pravidelně pořádá ukázkové zásahy proti soukromým oslavám, nečinně přihlíží tomu, jak opravdová hrozba - příznivci komunistické ideologie svoji svobodu projevu plně využívají. Naposled před nedávnem v Brně, kde policisté přes výzvy občanů nezakročili proti shromáždění Komunistického svazu mládeže. Pominu-li fakt, že se konalo v okruhu 100 metrů od budovy Ústavního soudu, což zákon (§25 zák. č. 182/1993 Sb.) zakazuje, byť mnozí namítnou, že soud v ten den nejednal, zůstává nepochopitelné, že policie nekonala.
Jsem hluboce přesvědčen, že úplně jinak by situace vypadala, kdyby se na stejném místě a ve stejnou dobu sešlo stejné nebo i menší množství sympatizantů krajní pravice, dostali bychom další ukázku toho, že „rovnost“ je pojem čistě relativní, a to i v případech, kdy by měla platit bezvýhradně.

Rostislav Vrzal, student Právnické fakulty Masarykovy univerzity

I na našich stránkách jste se mohli dočíst o demonstracích australské mládeže, která na plážích v okolí Sydney dávala najevo svůj nesouhlas s asociálním a kriminálním chováním některých přistěhovalců. Podle našich médií Australané provolávali rasistická hesla jako třeba: „Jděte, odkud jste přišli, když se vám tu nelíbí!“ Opravdu hrozný rasismus…
Propagátoři multirasové a multikulturní společnosti, kteří Austrálii politicky ovládají, byli zděšeni z toho, že se bílá mládež rozhodla protestovat proti násilí některých arabských přistěhovalců a že dokázala svoji připravenost dát příživníkům i fyzicky najevo, co si o nich myslí.
Tentýž systém, který násilí ze strany barevných přistěhovalců blahosklonně přehlížel, nyní připravuje a rozjíždí masivní represivní akci proti nenadálému a spontánnímu odporu bílých obyvatel. Představitel státu Nový Jižní Wales Morris Lemma již prohlásil, že policie bude neúnavně bojovat proti těmto kriminálníkům a chuligánům. Těmi kriminálníky a chuligány ovšem nemyslel různé asociální parazity, ale australskou mládež.
Náměstek policejního prezidenta Andrew Scipione zase deklaroval názor, že za odvetnou akcí proti blízkovýchodním asociálům stáli neonacisté (kdo taky jiný, že), kteří se přímo podíleli na podněcování shromáždění a demonstrací.
Podle agenturních zpráv již australská policie zřídila zvláštní údernou jednotku, jejímž hlavním úkolem je najít podněcovatele „rasových nepokojů“ na plážích okolo Sydney. Opravdu, ta samá policie, která pouze přihlížela kriminalitě a výtržnostem barevných parazitů, nyní intenzivně pátrá po rasistech.
Parlament Nového Jižního Walesu svolal mimořádné zasedání a udělil policii zvláštní pravomoci. Ta nyní bude moci uzavřít celé části města Sydney. Podstatně se také zvyšují tresty za výtržnosti a to z pěti na patnáct let vězení. A opět je nutno konstatovat, že tato opatření nebyla přijata jako reakci na řádění barevných, ale na shromáždění bílých Australanů.
Když Arabové napadají pokojné občany, plavčíky, znásilňují bílé ženy, kradou, páchají výtržnosti a bijí dokonce i bílé děti, nikomu to příliš nevadí a důvodem k nějakým mimořádným opatřením to rozhodně není. Vládnoucímu systému to zkrátka nevadí. Život, zdraví a majetek bílých obyvatel asi nejsou tím, co by jeho exponenti chtěli chránit. To, co je pro ně nejpodstatnější a jediné hodné ochrany, je vize multikulturního Babylonu. Za vidinu této utopie jsou ochotni bojovat do roztrhání těla, přijímat nové zákony, vytvářet speciální policejní jednotky apod.
Násilníci a parazité jsou snad všude vydáváni za ubohé oběti rasismu, vzpomeňme třeba na Francii a nebo na mnoho situací a projevů vládnoucích představitelů u nás. Proto si dávejte pozor při cestách oblastmi či čtvrtěmi měst, které nějaká asociální a protěžovaná menšina považuje za své - zákony našeho státu tam neplatí, policie nemá vůli nebo sílu zasahovat, asociálové si žijí po svém a vaše peněženka nebo hodinky mohou být další obětí na oltář multikulturní společnosti.

David Macháček

Poslaneckou sněmovnou prošel na několikátý pokus zákon o tzv. registrovaném partnerství homosexuálních párů. K tomu, aby byl zákon schválen, musí ještě získat podporu senátu a podpis prezidenta. O registrovaném partnerství bylo již napsáno mnoho věcí z táborů příznivců i odpůrců zákona. Homosexuálové argumentují jakousi jejich údajnou diskriminací. V kontrastu s tím vyznívají slova v současnosti nejznámějšího homosexuála Vladka o tom, že jsou Češi tolerantním národem a že u nás neexistuje žádná diskriminace homosexuálů, poněkud podivně. Odpůrci argumentují tím, že homosexualita není dědičná, což je mnohokrát prokázaný fakt, viz. americké výzkumy genetické podmíněnosti homosexuality. Mluví o negativním dopadu registrovaného partnerství na klasický model rodiny a o mnoha dalších věcech. Tvrdí, že jde o pouhý první krok a že bude následovat žádost o adopci dětí. Vývojv ostatních zemích by tento názor potvrzoval. Ostatně méně známá polovička našeho v současnosti nejmedializovanějšího páru Vladko - Robert mu dává za pravdu, když do rozhovoru řekl: „Pokaždé se s Vladkem smějeme, když se nás někdo zeptá, kdo z nás dvou je máma a kdo táta. My to nedělíme. Až si adoptujeme děti, budeme prostě dva tátové.“
Musím říct, že mi tento postoj přijde poněkud arogantní. Zákon o registrovaném partnerství ještě není zdaleka schválen a Robert již hovoří o adopci dětí jako o samozřejmosti. Smutné na tom je, že má pravděpodobně pravdu. Náš politicky korektní parlament zřejmě schválí jakýkoli „tolerantní“ zákon bez ohledu na společenské důsledky. Možná ne hned, ale přijde to.
Dnes tu však nechci rozebírat důsledky adopce dětí homosexuálními páry (ostatně se obávám, že k tomu budu mít v blízké budoucnosti lepší možnost). Nechci rozebírat argumentaci odpůrců registrovaného partnerství, protože k tomu bylo již napsáno mnoho a mnoho. Nechci zde rozebírat otázku, proč by registrované partnerství nemělo být povoleno. Místo toho bych zde položil otázku jinou - proč by registrované partnerství mělo být povoleno?
Než se dostaneme k samotné otázce, je třeba si definovat vztah současné společnosti k homosexualitě. V minulosti byli jistě homosexuálové terčem nenávisti a zášti většinové společnosti. Homosexualita byla ilegální, byla považována za nemoc a homosexuálové byli kvůli svojí orientaci pronásledováni.
Dnes už však nic z toho dávno neplatí. Homosexualita je dnes tolerovaná, a když si pročítám média, tak se neubráním dokonce termínu podporovaná. Většina společnosti proti homosexualitě nemá výhrady a nevadí jim. Homosexuálové mají své kluby, své lobbyistické zastoupení a mají naprosto stejné šance k dosažení úspěchu jako každý jiný. Nikdo je pro jejich orientaci nevyhazuje z práce, ani je nezavírá do vězení. Mají tedy stejná práva jako kdokoliv jiný. Položme si tedy otázku, proč by měli dostat práva navíc? Proč by měli být zvýhodněni oproti většinové společnosti? Samotní homosexuálové argumentují mnoha různými nesmysly, které si teď podrobněji rozebereme.
Pro všechna jejich tvrzení je dána premisa, že potřebují právní úpravu registrovaného partnerství, protože nemají jinou možnost jak…
1. Dědit po partnerovi. To je samozřejmě hloupost. V ČR totiž existuje cosi, co se nazývá poslední vůlí. Každý může rozdělit svůj majetek v poslední vůli zcela podle svého přesvědčení.
2. Dozvědět se v nemocnici bližší informace o stavu svého partnera. Pro tyto případy zde existuje plná moc. Kdykoliv můžete napsat, že dáváte plnou moc tomu a tomu člověku k tomu, aby mohl nahlížet do vaší zdravotní dokumentace. Tato plná moc může mít samozřejmě neomezenou časovou působnost a může se vztahovat prakticky na cokoliv. Je možná poněkud nepraktické tuto plnou moc vypisovat předem, ale když má někdo tyto obavy, tak to pro něj jistě nebude vážnější problém, ostatně „registrační obřad“ zabere podstatně více času.
3. Homosexuálové používají i další argumenty podobně scestného typu. Je zbytečné je všechny rozebírat, protože zůstává pravdou, že VŠECHNO podstatné, co je uzákoněno v zákoně o registrovaném partnerství, je již fakticky obsaženo v současném právu. K tomu, aby se homosexuálové domohli práv, která mají manželé, nepotřebují registrované partnerství ani mít v občanském průkazu v kolonce stav zapsané registrovaný. Stačí jen trochu myslet.
Nyní se vrátím k původní otázce. Proč by registrované partnerství mělo být povoleno? Homosexuálové nejsou diskriminováni ani společensky ani právně. Proč jim tedy dát nadstandardní výhody oproti většinové společnosti? Stát jistě chrání homosexuály více než dobře. Je tedy správné, aby stát uděloval menšinám další speciální výhody, které nemají morální ani racionální opodstatnění? Myslím, že ne.

Jiří Petřivalský

(Autor je předseda neoficiálního politického sdružení Národní korporativismus
Narodni-korporativismus@freedom.usa.com)

Včera po delší nemoci ve věku 90 let zemřel generálmajor Rudolf Pernický, nositel Řádu bílého lva a mnoha dalších vyznamenání a ocenění.
Rudolf Pernický po okupaci naší vlasti v roce 1939 odešel bojovat do zahraničí, v Anglii byl v letech 1942 - 1944 instruktorem československých parašutistů, mezi roky 1944 - 1945 byl pak velitelem výsadkové skupiny Tungsten. Po válce pracoval na ministerstvu národní obrany a v roce 1948 byl bolševickým systémem zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 20 let vězení. Propuštěn byl v roce 1960. Ani po té se však nemohl plně uplatnit, takže pracoval v dělnických profesích.
Jeden osud z mnoha podobných, jeden hrdina z mnohých. Voják, který byl ochotný pro svoji zemi obětovat vše, a ona se mu odvděčila 12 lety kriminálu. Ani všechny řády světa to po roce 1990 nemohly vynahradit.
Když se tento stát takto choval k nejlepším synům země, když jejich hrdinství bylo zamlčováno nebo bagatelizováno, můžeme se divit dnešnímu odstupu od hodnot jako je láska k zemi, k národu, vlastenectví? A pokud to, nedej bože, bude zapotřebí, najdou se opět takovíto hrdinové?

Adam Kovář

Minulý týden jsem se v Praze zúčastnil přednášky Bc.Kalinovského s názvem Historie, příčiny a vývoj českého protižidovství. Přednáška trvající déle než hodinu byla velice zajímavá, podnětná a pro mnohé přítomné zajisté přínosná; dodatečně je třeba za takové přednášky, kde se volně hovoří o tabuisovaných tématech, děkovat.
Na závěr své přednášky p.Kalinovský přečetl krátký úryvek z knihy Rudolfa Medka „Ohnivý drak“; šlo v něm o dialog hlavní postavy knihy s jakýmsi Židem, a předmětem je láska Čecha k národu srbskému, tedy Slovan k Slovanu, který Žid - tak jak kniha vypráví - nemůže pochopit. Kromě jiného vyčítá Čech Židovi i - nepřesně cituji: „…vy Židé jste vymysleli křesťanství, rozšířili jste ho do celého světa a jeho jedem otravujete národy…!“ Atd.,atd. Omlouvám se, knížku „Ohnivý drak“ jsem nečetl, ale tento úryvek si z čtení p.Kalinovského pamatuji, neboť při poslechu těch vět jsem zpozorněl.
Před časem vydal v Praze Jan Hlaváč vlastním nákladem dneska už historickou knihu od Dietricha Eckarta, německého publicisty a vydavatele, Bolševismus od Mojžíše po Lenina. I zde jde o rozhovor mezi D.Eckartem a A.Hitlerem. Probírají spolu dějiny a nemohou se pochopitelně vyhnout ani křesťanství. Kupodivu padají zde podobné věty, které jsem slyšel číst z knihy R.Medka „Ohnivý drak“. Jinak řečeno: mezi perlami je přimíšen i písek.
Jako katolík respektující morální Kristovy příkazy a snažící se je i ve svém životě dodržovat se musím křesťanství zastat a proti těmto názorům a invektivám - uvedených v obou knihách - pozvednout svůj hlas.
Židé svým vlivem a penězi stáli na straně křesťanských pronásledovatelů v Římské říši - a přece se jim nepodařilo - a ani nemohlo - křesťanství vykořenit. Židé na Iberském poloostrově stáli na straně muslimských uchvatitelů a bořitelů křesťanství; Židé byli u zrodu evropského zednářstva; zednářstvo se stalo pro ně jakýmsi beranidlem proti zejména katolické církvi. Byli to Židé a zednáři, kteří svým vlivem a rozkladnými myšlenkami na život a svět postupně rozleptávali západní společnost; konkrétně ve Francii iniciovali revoluci - víme také jaká krvavá jatka z toho vzešla, a víme, jak to všechno dopadlo. Byli to Židé a zednáři - „užiteční idioti“ z řad v Boha nevěřících intelektuálů -, kteří stáli u zrodu anarchismu a socialismu v 19. století. Židé stáli u kolébky politického systému tzv. liberální demokracie; vytvořili světové politické hnutí tzv. sionismus, jehož cílem bylo vytvoření státu Izrael, čemuž vydatně pomáhalo zednářstvo celého světa. Byli to Židé, kteří stáli u zrodu bolševické revoluce v Rusku - a my víme jak to dopadlo: kdo má na svědomí hekatomby mrtvých z bolševické éry? Dneska si Židé pomocí politicko-obchodní tzv. globalizace zahrávají se světovládou s cílem vytvořit stabilní a etnicky čistý Velký Izrael a vybudovat třetí chrám.
Židům se podařilo mnoho věcí a přivedli svět do stavu, ve kterém se nachází, ale jedno přece ne: zlikvidovat křesťanství. I když se jim po Druhém vatikánském koncilu podařilo církev torpédovat zevnitř, nadělali oni i jiní nepřátelé církve velmi mnoho škod, jejichž důsledky stále citelně pociťujeme, tak přesto zde církev vítězně stojí a Ježíš Kristus svým životem lidem na celém světě nadále ukazuje tu správnou Cestu, Pravdu a Život.
Církev zřízená samotným Ježíšem Kristem není dílem lidských rukou; kdyby tomu tak bylo, dávno už by byla na smetišti dějin - o to by se Židé rádi postarali. Cožpak skutečnost, že Církev svatá, katolická, jako jediná organizace s dvoutisíciletou existencí přetrvala všechny nástrahy a zloby Židů i současného světa, samo o sobě nestačí jako důkaz, že není dílem lidí, nýbrž dílem samotného Boha?
Proto s podivem a hořkostí v srdci čtu nebo slyším slova o tom, že křesťanství vymysleli Židé - tedy lidé - (sám Ježíš Kristus na adresu Židů kromě jiného řekl: „… váš otec byl vrah od počátku.“) - a otravují s ním světové veřejné mínění.

Ladislav Malý

Nechvalně známý zákon s hezkým jménem, Patriot Act, bude platit minimálně do poloviny příštího roku. Včera večer totiž toto prodloužení po Sněmovně reprezentantů odhlasoval i Senát.
Patriotic Act byl přijat po útocích 11. září 2001 a výrazně posílil postavení tajných služeb a ozbrojených složek. Omezil či vyloučil některá ústavní práva, umožnil například odposlouchávat bez svolení soudu osoby „podezřelé z terorismu“ atd.
Nedělám si iluze, že pokud by náhodou platnost tohoto zákona prodloužena nebyla, tak že by se takto nepostupovalo. Sice by to bylo v rozporu se zákony, ale na tom asi těm, jež stojí za Bushem, příliš nezáleží.
Nicméně stálé prodlužování platnosti zákona, který se vysmívá ústavě a všem právním principům, které v USA ještě donedávna platily, je i výsměchem veřejnosti. Vidíte, jako by říkali „neokonzervativci“, budeme vás šmírovat, budeme vás poslouchat, budeme vás sledovat, budeme si číst vaše maily - vše bez jakékoliv kontroly, a ještě si na to přijmeme možná už trvalý zákon. Tak jsme mocní, tak jsme silní.
To je smutná realita dneška.

František Nonnemann

Svoboda slova bez ohledu na to, jak bude vždy deklarována, zůstává hrdinským skutkem a to i v dnešní tak zvané liberální demokracii, která v skutečnosti je jen diktátem určitých skutečně nedotknutelných a vyvolených.
Každý se stále přetvařuje a chová, jak je všeobecně očekáváno a vydáváno za správné. Většina lidí dobrovolně-povinně dodržuje tato pravidla. Kráčíme ve stádu jako ovce a papouškujeme módní fráze. Usmíváme se na jiné a říkáme, jak rádi je vidíme, i když to není pravda. Nemáme kdekoho v lásce, ale necháváme si to pro sebe.
Tak je to i s cikány, přece nebudeme za rasisty. Naopak, chcete li říci něco k této menšině, začnete slovy: Nejsem rasista, ale… Tyto fráze jsou proto dnes označovány za xenofobní. Cílem je, aby raději nikdo nic neříkal a lidé byli snadno manipulovatelní, aby nabyli dojmu, že pokud nic takového neslyší, je to proto, že takový názor mají jen oni samotní a je to názor skutečně menšinový a nemístný.

Tento článek nám přišel mailem a jeho autor si nepřeje být jmenován - redakce.

Saddám Husajn má po dlouhé kariéře ve státních službách pravděpodobně poslední příležitost prokázat své vlasti nějaké dobro. Zarytě odmítá spolupodílet se na vlastní soudní show. A dostává se mu i jisté pomoci z Ameriky.
Saddám nechce uznat legální autoritu americké okupace Iráku, a tím i Amerikou sponzorovaného (a Amerikou cenzurovaného) soudu. Když soudce souhlasil, že Američanům sdělí jeho stížnosti na špatné zacházení ze strany amerických dozorců, vyštěknul: „Nechci, abyste jim to říkal. Chci, abyste jim to poručil! Oni jsou v naší zemi. Jste v Iráku. Oni jsou cizinci, okupanti a vetřelci, proto musíte odsoudit je. Jinak jste jen loďkou pohupující se na vlnách.“
Toto vzplanutí bylo tak silné, že bylo, ještě než Saddám stihnul domluvit, přerušeno vysílání uzavřeného televizního okruhu kontrolovaného Američany. To byla dost trapná chvilka pro irácké vyhlášení nezávislosti! Doufejme, že kdyby byli prezident Bush nebo viceprezident Cheney uvrženi okupační armádou do chládku, což je dost nepravděpodobné, tak by prokázali stejnou odvahu, byť by jejich jedinou snahou bylo zachránit si vlastní kůži.
Dvoje americké liberální noviny, The New York Times a The Washington Post, označily Saddámovo chování za „vztek“, jako kdyby se měl při soudním líčení chovat více uhlazeně. Pravicový Washington Times byl zvláště rozhořčen tím, že bývalý americký ministr spravedlnosti rozšířil řady týmu obhajoby.
Clark nás, stejně jako Jane Fondová, svými nepopulárními názory spolehlivě přiměje k poslechu diskusních rozhlasových pořadů; narozdíl od Fondové v nich však vytrvá. Léta se snaží upozornit na nebezpečný dopad amerických nucených sankcí proti Iráku, ale jen málokdo mu naslouchá. Nezačalo to druhou Bushovou administrativou, neskončilo to první. Clark říkal to samé i během Clintonovy éry, ale neposlouchali jej ani Clintonovi odpůrci.
Clark není partyzán; je donkichotsky zásadový. A statečný. Dva právníci, kteří hájili osoby obžalované spolu se Saddámem Husajnem, už byli zavražděni (zaslechl jsem něco o terorismu) a další raději opustil zemi. Proto si Clark zaslouží respekt, když osobně odjíždí do Iráku, aby se Saddámovi dostalo „spravedlivého soudu“.
Měli by si jej vážit dokonce i stoupenci války v Iráku. Clark totiž může nakonec paradoxně prospět daleko více obžalobě než Saddámovi. Chabá obhajoba by mohla spíše utvrdit dojem, že se jedná o soudní show či právní lynč, což je ta poslední věc, kterou by Bushova administrativa potřebovala. Pokud bude Saddámovi umožněno něco na způsob spravedlivého soudu, včetně smysluplné šance na osvobozující rozsudek, celý proces bude vypadat daleko více na úrovni.
Někteří jestřábi však chtějí nejen soudní show samu osobě, ale i výsledný dojem v tomto duchu. „Nejdříve rozsudek, potom soud“, jak psal Lewis Caroll. „Jasně, budeš mít spravedlivý soud,“ prohlásil zkorumpovaný šerif ve filmu Jednoocí Jackové (1961, režie Marlon Brando - pozn. překl.). „A potom tě vlastnoručně oběsím.“
Účelem spravedlivého soudu není pouze ochránit obžalovaného; jedná se také o ujištění veřejnosti, že pravda byla upřímně zjištěna a že žaloba ze strany státu čelila skutečné opozici. Pokud obvinění znamená automaticky uznání viny, pak se státní moc stává absolutní a despotickou. Ochranou obžalovaných chráníme sami sebe.
Dokonce i někteří Iráčané, kteří nenávidí Saddáma a vítají americké snahy o implantaci demokracie, připouštějí, že legitimita nové vlády značně závisí na umožnění krutému tyranovi řádného soudního procesu. Problém je, že jedinou skutečnou Saddámovou obhajobou může být fakt nelegitimity nové vlády.
Ano, Saddám se bude puntičkářsky odvolávat na zákonnost; ale celá idea vlády práva spočívá nakonec v její nestrannosti a obecné aplikaci, dokonce i na nejhorší známé zločince. Málokdo pochybuje o tom, že spáchal zločiny, z kterých je obviněn; ale mnozí pochybují o tom, že američtí okupanti a jejich iráčtí zákazníci mají legální pravomoc jej odsoudit.
To je situace, do které přijíždí Ramsey Clark. Clarkův hlas, jakožto bývalého předního právníka Spojených států, který si získal mezinárodní uznání pro svoji zásadovost, s níž opakovaně napomínal vlastní vládu, bude slyšen po celém světě, pokud zpochybní legalitu základů, na kterých stojí soud se Saddámem Husajnem.

Joe Sobran

zdroj: Národní tisková agentura

Mnozí z vás jistě zaregistrovali udavačskou mentalitu ředitele pražského Keplerova gymnázia. Ten po té, kdy poštou obdržel brožuru Osvětim - fakta versus fikce, nelenil a běžel na policii podat trestní oznámení. Následně se pak tímto svým chrabrým činem ještě chlubil v médiích.
Původně jsem to přičítal pouze léty osvědčené pedagogické praxi hlásit vše závadné na příslušných místech, kterou si mnoho učitelů přineslo z minulých let. Při náhodné cestě kolem budovy této školy jsem však spatřil něco, co mi toto konání lépe osvětlilo.
Ve vitríně byla pozvánka na výstavu Anna Franková - odkaz pro současnost. Tuto jistě zajímavou výstavu pořádá Vzdělávací a kulturní centrum Židovskému muzea v Praze a Anne Frank House Amsterodam ve spolupráci s Provincií kapucínů ČR. Současně s touto výstavou probíhá i další akce - Příběh dětí, kresby z terezínského ghetta.
No a co že má s touto výstavou Gymnázium Jana Keplera společného? Ve všední dny vás po výstavě provedou právě jeho studenti. Brožura od Národně vzdělávacího centra tak tedy tnula velmi do živého a mohla narušit holocaustové pojetí, jež je touto školou takto intenzivně pěstováno. Pak lze jistě pochopit, že udávat se nemá, ale hlásit se to musí. A možná nejlépe hned dvakrát, že.

David Macháček

Poslanecká sněmovna dostala k projednání vládní návrh zákona o vyvlastňování. Ten má podle vlády urychlit výstavbu silnic, dálnic nebo železnic a dalších objektů veřejného zájmu. Vládní novela, a v tom se od bolševických praktik přece jenom trochu liší, počítá s vyvlastňováním za náhradu, ovšem náhradu určenou a nabídnutou státem.
Socialisté totiž stále nechápou, že ne každý majitel, který svůj pozemek buď prodat vůbec nechce a nebo ne za cenu vládou nabízenou, musí být spekulant. Neuvědomují si, že při vyvlastňování je právě vláda tím, kdo něco potřebuje. A pokud majitel za první nabídku prodat nechce, mělo by se s ním vyjednávat dále a ne mu hned hrozit vyvlastněním.
Skutečná cena pozemku, tedy ta částka, kterou majitel požaduje a stát na ni přistoupí, totiž ukazuje skutečný zájem o daný majetek. Ono totiž získat něco za nízkou cenu nuceným prodejem umí každý bolševik, ale určit si priority a spočítat ekonomickou návratnost, na to už soudruzi asi nestačí.
Vyvlastňovat se dle ústavy i návrhu zákona může jen ve veřejném zájmu. Jistě, v případě stavby železnice, dálnice a jiných veřejně užívaných projektů soukromý zájem ustupuje zájmu širšímu, veřejnému. Ovšem i v těchto případech musí být vlastník za nucený prodej řádně odškodněn.
Problémem však je, že veřejný zájem není nijak specifikován. Jak ukazuje například kauza pozemků v Nošovicích, kde hodlá stavět automobilka Hyundai, tak socialisté jsou ochotni a schopni pod neurčitý pojem „veřejný zájem“ zařadit takřka cokoliv. Opravdu si nemyslím, že výstavba soukromé továrny na automobily má s veřejným zájmem něco společného. Ale soudruzi to asi vědí lépe, notabene mají s tím mnoho zkušeností.

David Macháček

Když pak budete kralovat po mně,
ozdobení korunou královskou,
pomněte,
že i já jsem kraloval před vámi
a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů.
Podobně i vy upadnete v nic,
přecházejíce jako stín a květ polní.
Co je platna urozenost aneb hojnost věcí,
není li přidáno čisté svědomí
s pravou vírou
a s nadějí na nové vzkříšení.
(císař Karel IV.)

Lidská pýcha je nejčastější příčinou problémů ve společnosti. Pýcha nás staví na první místo v žebříčku hodnot. Vede nás k prosazování sebe sama, bez ohledu na jiné. Definice svobody končící tam, kde začíná svoboda druhéo, také vychází z pýchy a je zrůdná. Díky ní vidíme v ostatních ty, kdo omezují naši svobodu. Společnost pak není jeden celek, složený z nejrůznějších originálních lidí, ale souhrn protichůdných více či méně si cizích až nepřátelských osob. V ostatních vidíme své rivaly, ne-li přímo protivníky.
Těžko někdo dokáže fungovat nezávisle na ostatních. Přesto si díky tomu mnohý nalhává, že ostatní nepotřebuje. Je tu přece proto, aby se staral sám o sebe a sobecky prožíval své dny na tomto světě.
Každému je třeba zejména pokory. Pyšní lidé nejsou citově zralí a duševně naplnění, utápějí se v vlastní nicotě. Chybějící citové a duševní bohatství se snaží nahradit bohatstvím fyzickým. Povětšinou nemaje žádného ukotvení, své názory a postoje odvozují od vlastních momentálních pozic, tedy ze své pýchy. Nenutno dodávat, že diskuse s nimi je neobohacující a spolupráce obtížná. Obecné blaho, nějaký společný zájem podporují, jen je-li současně zájmem jich samých.
Nepřekvapí, pokud kandiduje právě pyšný člověk. Jak však ostatní povede? Místo spolupracovníků vidí jen své živé nástroje a názor jeho, coby hlavního představitele, bude považovat za nejlepší.
Skutečný vůdce je člověk, který ostatní nemusí převyšovat intelektem, penězi ani společenským postavením, nýbrž energií a svými činy. V svém konání musí být příkladný a zásadový. Vize, víra, vůle a vytrvalost jsou hlavní. Pyšný šéf názory jiných nebere plnohodnotně, ale snižuje a označuje za nereálné. Naopak příkladný vedoucí ví, jak je lze uskutečňovat, neboť vše vidí právě v činnosti.
Každý raději podporuje toho, kdo dokáže něco dělat, než toho, kdo aktivismus druhých shazuje, přičemž jeho vlastní činností jsou pózy.
Co se říká a píše, to se i snadno zapomíná. Co se vykoná, přetrvá věky. To dokazuje i dílo největšího Čecha Karla IV.

Milan Tobiáš

Poslední letošní Národní myšlenka je tu. Tentokrát jsme se víc než kdy jindy zaměřili na „pravicovou avantgardu”. Po úvodním článku Jiřího Hojera, který se zabývá srovnáním životních osudů dvou největších filmových tvůrců ve službě totalitních režimů - L. Riefenstahlové a S. Ejzenštejna - nám Adam Witczak umožní náhlednout do zákulisí stále mohutnější vlny neofolkové a vojensko-industriální hudby. Milan Špinka s Ondřejem Šlechtou připravili pro čtenáře NM rozhovor se zřejmě nejvýraznější vojensko-industriální hudební skupinou současnosti Von Thronstahl. Střízlivá minidiskuse k otázce sudetských Němců pokračuje v tomto čísle přetiskem přednášky Miroslava Červenky ze zářijové konference Vlastenecké Fronty. Vlastimil Podracký reaguje na podzimní nepokoje ve Francii a zamýšlí se nad jejich příčinami. Dariusz Ratajczak se tentokrát zaměřuje ve svém příspěvku na pozapomenutý tragický osud bílých obyvatel Jihoafrické republiky a zároveň dokumentuje řadu zločinů, které se v této zemi prakticky beztrestně na běloších páchají. Troy Southgate odhaluje názory slavného „tradicionalistického extremisty” Julia Evoly na feminismus a úlohu ženy ve společnosti. Adam Wielomski ve svém obsáhlém příspěvku podrobuje kritickému zkoumání myšlenky francouzské nové pravice a především její ústřední postavu, politického filozofa de Benoista. Z chystané knihy Osobnosti pravice podruhé přetiskujeme upoutávku - článek Milana Špinky o slavném japonském spisovateli Jukio Mišimovi, který svým životem i dílem propagoval samurajské ctnosti. Celé číslo je ukončeno tradiční rubrikou Vzpomínky: tentokrát jsme pro vás přeložili kapitolu klasického kontrarevolučního díla Úvahy o Francii od Josepha de Maistre. Cena 25 Kč (+ 17 Kč poštovné).

Osobnosti pravice podruhé vyjdou v nejbližší době, objednávat je můžete už nyní. Kromě Jukia Mišimy se v ní setkáte také s osudy H. Belloca, G. Bernanose, W. Chamberse, L. Bonalda a řadou dalších. Za obvyklou cenu 29 korun + případné poštovné.

Objednávejte na tradičních adresách: redakce@narmyslenka.cz; NM, PO BOX 18, 463 42 Hodkovice n. M.

Před nedávnem u nás proběhl Den boje za svobodu slova, pořádaný neoficiálním politickým sdružením Národní korporativismus a Vlasteneckou Frontou. Součástí akce byla demonstrace za podporu politických práv Slovenské pospolitosti - Národní strany a slovenských nacionalistů obecně, konaná před slovenskou ambasádou. Demonstrace sklidila značný ohlas, obzvláště na Slovensku (u nás se média spíše věnovala první části Dne boje za svobodu slova - demonstraci za podporu britského historika Davida Irvinga). V rámci akce vystoupil s projevem také zástupce Slovenské pospolitosti - Národní strany (dále jen SP) Ivan Sýkora. Jeho projev byl, stejně tak jako celý průběh akce, zcela v souladu se zákony České republiky (jeho plné znění je zde).
Slovenskému represivnímu aparátu se však jeho vystoupení pranic nelíbilo a odvetná nezákonná reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Chování slovenské ideopolicie je natolik podivné, že si zaslouží hlubší rozbor. Slovenská policie nemohla pana Sýkoru zatknout v souvislosti s pražskou demonstrací, protože zde nebyl ani náznakem porušen žádný zákon a navíc se jejich kompetence naštěstí nevztahuje na území ČR. Pan Sýkora byl přesto 14.12. v 10:00 zatčen. Oficiálním důvodem zatčení mělo být to, že údajně nereagoval na předvolání policie. Pravda je ovšem taková, že nikdy žádné předvolání ani nedostal (v takovém případě bývá dost složité reagovat). Na policii musel několik hodin čekat na příchod vyšetřovatele. Poté byl odvezen do Trnavy, kde má byt jeho děda. Policie v bytě vykonala domovní prohlídku s odůvodněním, že se v bytě mají nacházet předměty, písemnosti atd., které jsou v rozporu s paragrafem 260 trestního zákona (propagace hnutí…). V odůvodnění dokonce uvedla i to, že v bytě kdysi přespal vůdce SP Mgr. Marián Kotleba (policie zřejmě chce na počest této významné události nechat vyrobit pamětní desku).
Celou slavnou operaci řídil Samuel (krásně biblické jméno,že?) Sanitra z Banské Bystřice, ostatní policisté byli pravděpodobně také ze stejného města. Byt samotný se však nachází, jak už jsem psal výše, v Trnavě. Domovní prohlídku nařídila soudkyně okresního soudu POVÁŽSKÁ BYSTŘICE Markovičová. Vyvstává tedy otázka, proč celou akci neřídily úřady v Trnavě? A proč byli zcela nesmyslně a nákladně k prohlídce dovezeni policisté z jiného okresu a proč povolení nepodepsal soudce z Trnavy? Možnou odpovědí je to, že se nepodařilo v Trnavě nalézt dostatečnou podporu pro nesmyslnou policejní akci, a tak si represivní aparát vypomohl vypůjčením ideologicky uznalejších kolegů z jiných okresů.
Zajímá Vás, co policie zajistila při domovní prohlídce? Není toho mnoho. Jedná se o sedm vlajek, a to konkrétně o tři vlajky Slovenské republiky a čtyři vlajky Slovenské pospolitosti. Nesmyslnost počínání policie je v tomto směru tak výrazná, že ji rozeberu podrobněji. Vlajka Slovenské republiky je státním symbolem, a proto nemůže být o její trestnosti ani řeč. Vlajka SP je symbolem SP, její popis je zakotven ve stanovách SP, která je řádně registrovaná na ministerstvu vnitra SR a tedy nemůže být v rozporu se zákonem. Ostatně o tom, že je vlajka SP zcela v souladu se zákonem, svědčí i rozhodnutí okresního soudu Báňská Bystrica z 30. 9. 2005 /1Pn 2589/05-6/ podepsané náměstkem okresního prokurátora Judr. Petrem Šnapkem. K podobnému zjištění už dospěli i vyšetřovatelé v Rožmberku a v Komárně. Zabavení těchto vlajek tedy zdánlivě nemá smysl.
Onen důvod však můžeme vyvodit z následujícího chování policistů, kteří do zápisu odmítli uvést, které konkrétní vlajky byly zabaveny, a to i přesto, že je to jejich zákonná povinnost. Případ, že by policie neznala zákony, je protentokrát výjimečně vyloučen, protože na daný zákon byli upozorněni a pan Sýkora trval na podrobném zapsání. Přesto však nic takového zapsáno nebylo. Není těžké si domyslet za jakým účelem policie opětovně ignorovala platné zákony. Média mohou těžko napsat: „policie zadržela vlajky Slovenské republiky“, ale „při domovní prohlídce člena slovenské extrémistické organizace byly nalezeny neonacistické vlajky“ zní již o mnoho lépe, že? Vlajky nebyly vlastnictvím pana Sýkory, nýbrž právě Slovenské pospolitosti. Slovenská pospolitost proto podala trestní oznámení na policii, která pravděpodobně v rozporu se zákonem odcizila majetek politické strany.
Asi okolo 17:00 hodiny byl pan Sýkora propuštěn. Vše tedy prozatím dobře dopadlo a některé z vás možná napadne otázka, proč jsem tento článek tedy vůbec napsal? Napsal jsem ho především proto, abych upozornil na nesmyslnou policejní represi vedenou proti příslušníkům národní opozice. Nemusí se vždy jednat jen o vězení, ale jde i o tisíce různých dalších věcí, kterými může policie znepříjemňovat slušným lidem život. Jde o to, že policie už dávno nehledí na zákony, nebo si je vykládá skutečně velice volně. Případ pana Sýkory jasně prezentuje nemožnost legitimní obrany nás občanů proti policejní zvůli. Policie v něm porušila nespočet zákonů, a přesto si dovedu živě představit, jak dopadne trestní oznámení podané Slovenskou pospolitostí. Já můžu pouze za naše sdružení vyjádřit veškerou naši podporu panu Sýkorovi a Slovenské pospolitosti. A vy si nezapomeňte, dnes se mocným nelíbí pan Sýkora a zítra to může být kdokoliv z vás. A ochrana vašich práv? Raději zapomeňte.

Jiří Petřivalský

(Autor je předseda neoficiálního politického sdružení Národní korporativismus
Narodni-korporativismus@freedom.usa.com)

V posledních dnech se často setkáváme s pojmem, který už známe povětšinou z minulého režimu. Slovo vyvlastňování je nyní používáno v souvislosti s výstavbou průmyslové zóny v Nošovicích, jež by měla být nabídnuta jihokorejské automobilce Hyundai. Stát se prostě rozhodl, že pro Hyundai zajistí pozemky stůj co stůj, byť ještě není vůbec jasné, zda u nás Jihokorejci nakonec budou stavět. Je logické, že ne všichni vlastníci půdy chtěli na podmínky stanovené Moravskoslezským krajem přistoupit. Zřejmě proto, že stále ještě pro mnoho lidí znamená rodinný majetek více, než vidina nabízených peněz. A jelikož to vypadalo, že dohoda nebude, pohrozil premiér Paroubek vyvlastněním problematických pozemků. Však již také návrh tohoto zákona leží v poslanecké sněmovně. Vláda si ale oddechla, zbývající vlastníci s prodejem souhlasili. Psychické vyčerpání, nátlak a anonymy vyhrožující zabitím vykonaly své.
Je celkem pochopitelné, když dochází k vyvlastnění půdy ve veřejném zájmu. Například výstavbu dálnice D5, konkrétně obchvat Plzně, blokovali dlouhá léta ekologičtí fanatici, kterým zřejmě nevadila zamořená Plzeň plná kamionů. Tak dlouho podávali odvolání a protesty, že to již bylo neúnosné. Tehdy měl stát rázně zasáhnout a půdu vyvlastnit. Samozřejmě za odpovídající finanční náhradu.
V případě firmy Hyundai mi však něco smrdí. Stát zde zajišťuje pozemky nikoliv pro sebe, ale pro zahraniční společnost, tedy pro soukromý subjekt. Děje se tak v rámci investičních pobídek, které iniciovala Zemanova vláda. Tyto pobídky jsou však velice kontraproduktivní. Sice na krátký čas přinesou nová pracovní místa, ale za jakou cenu. Daňové prázdniny, levná pracovní síla - to jsou příčiny, proč má zahraniční kapitál zájem. A pokud výhody končí, sbalí fidlátka a přesune se dál na východ. Je proto smutné, když jsou naši občané terčem vydírání jen proto, že zahraniční firma zvažuje možnost zde investovat. To už potom hraničí se zlodějinou.

Tomáš Vandas